...počat v podhorském městečku, obklopeném jizerskými kopci, věnuji se převážně přírodě, fotografování, hudbě a grafice. Mou životní vášní jsou louky, řeky a mokřady Jizerských hor, lesy, stráně a údolí Krkonoš, jejichž proměnlivé nálady a krásy se snažím zachytit na fotografiích. Jsem nadšený makrofotograf, amatérský entomolog - badatel, student runologie, knihomol. Rád poslouchám indické rágy a pohanskou hudbu v údolí řeky Jizery a tiché hvozdy vonící pryskyřicí a jehličím, obklopující horskou vesničku Kořenov.

Makrofotografii se seriózněji věnuji ve volném čase od léta 2017. Mým cílem je zachytit přírodu ve své podstatě, půvabu a unikátnosti, tudíž bez nepřirozených úprav a nepatřičných zásahů do fascinujícího koloběhu života. V přírodě mě pravděpodobně objevíte skloněného nad roztodivnými houbami, brouky, lišejníky a mechy. Naopak mě pravděpodobně nikdy neuvidíte ve společnosti lidí. Na svět se dívám optikou umírněného pesimisty a vlka samotáře.
více 

Pexeso pro děti
na prázdniny

Za pár korun spoustu legrace
a ještě dětem cvičíte paměť.
Kód: NaPrazdniny

199 s kódem
Polydrusus cervinus je nepatrný brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae), který v Jizerských horách obývá především listnaté stromy. Již časně z jara vyhledává mladé lístky buků, na kterých vysedává za slunečných dnů. Jde o drobného listopasa (Polydrusus), který nebyl blíže popsán v žádné dostupné, české literatuře.

Krátká morfologie: Tykadla dosahují zhruba 1/4 délky těla (od poloviny článkovaná), jemně ochlupená, matná. Hlavě dominují relativně velké, černé oči a především rozšířený, ke konci mírně zahnutý nosec, jenž má po stranách tykadlové jamky, přecházející v mělkou podlouhlou rýhu až k očím. Nosec, hlava, štít, krovky i nohy jsou velmi bohatě a hustě šupinaté a obrvené. Krovky podélně tečkované, směrem k zadečku souměrně sbíhající. Barva převažuje světle hnědá, až krémově žlutá. V určitém světle se může barva jevit jako slabě načervenalá. Na krovkách jsou hnědé skvrny, jejichž uspořádání je značně variabilní. Velikost cca 7 mm.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, bukové stromy
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • minulé úterý
  • 8 zobrazení
  • 0
  • 00
Bradavičník zelenavý (Malachius aeneus) a bradavičník dvojskvrnný (Malachius bipustulatus) - Jedněmi z krásně různobarevných brouků na našich loukách jsou bradavičníci (Malachius). Aktuálně je lze najít na prosvětlených loukách, v květech rozmanité luční flóry. Exempláře na snímcích jsem objevil u jablonecké přehrady na květech bršlice, hladýši či chrastavce. Tito měkko křídlí brouci jsou 6-7 mm velcí, sucho jim nijak zvlášť nevadí, živí se pylem lučních rostlin a trav - srha patří k jejich nejoblíbenějším. Největší ze 4 našich druhů rodu je bradavičník zelenavý (na snímku s červenými lemy na krovkách).

Bradavičníci - Druhy podčeledi jsou snadnou poznatelné podle vychlípitelných měchýřků na předohrudi a zadečku, jejich funkce je dosud neznámá. Samci většiny druhů této podčeledi mají na různých částech těla sekreční orgány, jejichž sekret působí stimulačně na páření a je samicemi aktivně olizován. Dravé larvy žijí pod kůrou, ve dřevě, ve stoncích rostlin, i v hnízdech samotářských včel.

O měchýřích se zmiňuje i profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873): "…tělo měkké, po stranách opatřené masitými bradavicemi, jež mohou brouci vydmouti. Brouci mohou masité červené měchýřky po stranách těla nadmouti tak, že měchýřky tyto pak vyčnívají; jeden pár měchýřkův jest nad zadními kyčlemi, druhý pak na předním pokraji předního kroužku prsního."
Bradavičník zelenavý (Malachius aeneus) v roce 1873 veden jako b. měďozelený - "3-31"; zelený; přední rohy štítu a krovky červené, uprostřed se společnou skvrnou zelenou, ponenáhlu zúženou až přes prostředek švu sáhající; krovky velmi jemně vráskovité, nelesklé; 2. článek tykadel samečkův dole velikým, 3. menším nazpět zahnutým zubem opatřen; konce krovek u obou pohlaví jednoduché. Všude obecný*."

* Karel Hůrka v knize Brouci České a Slovenské republiky aktuálně uvádí "donedávna hojný"

Bradavičník dvojskvrnný (Malachius bipustulatus) v roce 1873 veden jako b. dvouskvrnný - "21-3"; zelený, lesklý; ústa žlutá, přední rohy štítu a konce krovek červené; první články tykadel u samečkův více méně do vnitř rozšířené; konec krovek u obou pohlaví jednoduchý. Všude obecný."

Zajímavost: Malachius z řeckého malaeos - měkký.

Jablonec nad Nisou, louka u přehrady
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 10.6.2019
  • 12 zobrazení
  • 1
  • 33
Zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta) - Jeden z mých oblíbených brouků, respektive všichni zlatohlávci a zdobecni z čeledi Scarabaeidae - vrubounovití. Určitě je znáte. Při letu hluční, robustní brouci, které spolehlivě naleznete na kopretinách, růžovém chrastavci rolním, rdesnu či invazivních vlčích bobech a jiných lučních květinách. Zlatohlávek tmavý se řadí mezi naše menší zlatohlávky, ale brouk to úplně malý není a jistě si ho nespletete. Vyznačuje se bílými znaky na jinak černě lesklém, výrazně ochlupeném těle (chloupky se časem odřou a brouk je pak prakticky zcela lysý). Do květů se zlatohlávek tmavý neváhá zanořit až po krovky. Velikost 8-12 mm.

Velice zajímavá je jeho historie na našem území: historicky se vyskytoval vzácně na jižní Moravě, v 80 letech byl prohlášen za vymřelého. Od 90 let se začal znovu objevovat a později (dá se říci) expandoval. Dnes se jedná o jeden z nejběžnějších druhů zlatohlávkovitých na našem území.

Profesor Josef Klika v knize Brouci (1873) o zlatohlávkovy tmavém nepíše vůbec. Pouze o velmi podobném zlatohlávkovi huňatém (Tropinota hirta) a o něco méně podobném, lysém zlatohlávkovi mramorovaném (Protaetia marmorata). Avšak tmavý v Klikovi zcela chybí. Snad jen zajímavost: dříve se zlatohlávkům nazývalo bedruňky či běloskvrnci.

V knize Brouci profesora Františka Dlouhého (1898) se o zlatohlávkovi tmavém píše jako zlatohlávkovi tečkovaném. Na tomto příkladu lze vidět, že se měnila nejen česká jména, ale i latinská. Zlatohlávek tmavý, dnes Oxythyrea funesta (Poda, 1761), se dříve označoval také jako Cetonia stictica (Linnaeus, 1767) či Leucocelis stictica (1905). Že se jedná o jednoho a toho samého zlatohlávka jsem dohledal až na francouzské entomologické stránce. Profesor Dlouhý píše: "Běloskvrnec, 12 mm. Černý, kovově lesklý, bíle skvrnitý a tečkovaný. Štít a krovky žlutavými dlouhými chloupky porostlé. Zadek bíle přilehle chloupkovaný, u samců s řadou 4 bílých teček, které samicím scházejí. V květnu na květech obyčejný."

Jablonec nad Nisou, zahrada, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 9.6.2019
  • 11 zobrazení
  • 1
  • 00
Kovařík zelený (Ctenicera pectinicornis), kovařík narudlý (Athous haemorrhoidalis), kovařík krvavý (Ampedus sanguineus) a kovařík horský (Ctenicera cuprea) - ukázka rozmanitosti pružníků nebo-li kovaříků z našeho kraje. Druhy vždy po třech snímcích.

Kořenov/Jablonec nad Nisou, louka
Mapovací čtverec: 5258/5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 8.6.2019
  • 11 zobrazení
  • 1
  • 11
Mšice (Aphidoidea) patří mezi polokřídlý hmyz z podřádu Sternorrhyncha - mšicosaví. V ČR a SR jich máme na 850 druhů. Notoricky známé mšice se živí paraziticky na rostlinách sáním rostlinných šťáv. Proto je mnoho druhů mšic považováno za škodlivé živočichy a do skleníků si zahrádkáři nasazují slunéčka.

3-4 mm dlouhé tělo je zakončeno chvostkem, podle kterého se určuje pohlaví. Na 5. nebo 6. zadečkovém článku vyrůstají u většiny mšic zvláštní trubicovité útvary, tzv. sifunkuli (na snímcích dobře viditelné). Škodí sáním na podzemních i nadzemních částech rostliny. Sání způsobuje zakrslý růst, kadeření, svinování čepelí a změny ve zbarvení listů. Škodí přenosem viróz, případně i vylučováním medovice (sladký povlak na listech, na kterém se postupně rozrůstají houbové choroby).

Mšice se obvykle vyskytují ve formě bez křídel, při přemnožení se však začnou líhnout i okřídlení jedinci a mšice se tak mohou přesunout z rostliny na rostlinu.
Na jednom snímku si můžete povšimnout i tzv. svleku mšice.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, na listech břízy
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 7.6.2019
  • 8 zobrazení
  • 0
  • 00
Lalokonosec černý (Otiorhynchus coecus) - Nádherný brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae) s krásným pojmenováním ve slovenštině nosánik čierny. Hojný horský druh, patřící mezi lalokonosce s nepřehlédnutelnýma, výrazně červenýma nohama. Velikost 10-12 mm, v oblasti Jizerských hor hojný každým rokem. Lalokonosec černý patří mezi poměrně dlouhověké brouky, dospělci se totiž dožívají až tří let. Co by za to takový lesan hnědý, žijící v průměru tři dny, dal. Vyjma smrkového porostu jej často nacházím na vegetaci u kraje lesních cest. Vyskytuje se i na složeném metrovém dříví.

Lalokonosec černý je poměrně variabilně zbarvený druh. Někteří jedinci mohou mít nápadnější bílé chloupkování. Lalokonosec černý se v našich končinách objevuje od května do srpna. Rozšířen je ve střední a jižní Evropě. V nížinách se s ním většinou nesetkáme. Díky tomuto ostrůvkovitému rozšíření vytváří lalokonosec černý řadu subspecií (poddruhů).

Dospělí brouci se živí kůrou mladých stromků. S oblibou okusují i pupeny a jehlice smrků, borovic i dalších jehličnanů. Larvy, které žijí v půdě, a nebo v trouchu, se živí kořínky bylin, ale i mladých semenáčků v hloubce od dvou do 15 centimetrů. V literatuře pro lesohospodáře se tak lalokonosec černý může objevovat jako škůdce. Větších škod však v lesích nenapáchá.

Profesor Josef Klika v knize Brouci (1873) o lalokonosci černém píše: "3 1-4"; černý; lesklý; velmi spoře šedými chloupky posázený, téměř holý; kolena a chodidla černá; stehna a holeně červené; 3 článek tykadel mnohem delší než 2; 4-7 článek jako u předcházejícího; štít tak široký jak dlouhý, hustě zrnitý; krovky samečků podlouhle vejčité, samiček širší, pruhované, s prouhami řídce tečkovanými a mezerami slabě vráskovitými, lesklými. V horách v lesích jehličnatých všude hojný. Larvy žijí v zemi mezi kořeny smrků a modřínů, jimž ohlodáváním kořenů škodí; brouci ohlodávají kůru mladých smrků a modřínů, působíce taktéž škodu."

V knize Brouci profesora Františka Dlouhého (1898) se o lalokonosci černém dočteme: "Černý, lesklý, lysý. Štít skoro stejně dlouhý a široký. Krovky nezřetelně tečkovaně pruhované. Na křovinách zvláště v hornatých krajinách. Larvy ožírají kořeny."

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, smrkový les
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 6.6.2019
  • 8 zobrazení
  • 1
  • 00
Jantarka obecná (Succinea putris) - Roztomile želatinové, poloprůhledné jantarky, jsem objevil brzy ráno na vodních rostlinách, u vodní nádrže v Kořenově. Vzpomněl jsem si, že v batohu nosím kus skleněného valounu a nápad byl na světě. Sklo pochází z jizerskohorských skláren; podobné "démanty" různých velikostí je možné najít v celém povodí Jizery. Skleněné střepy, úlomky a odštěpky se dříve sypaly do řeky a po dekádách strávených na dně byly omlety do rozmanitých, neostrých tvarů. Rád po nich v létě pátrám. Čili zátiší s jantarkami. Poslední snímek je ze série gastroenterologické jantarky :-)

Jantarka obecná (Succinea putris) - Plicnatý plž z čeledi Succineidae - jantarkovití. Ulita má oválný tvar, je žlutavá - jantarová, v mládí průsvitná. Poslední závit je široce rozšířen. Stěny ulity jsou poměrně tenké. Ulita je lehce rýhovaná. Noha světlá, stopky očí jsou tmavší. Velikost: Výška ulity je 16-22 mm, šířka 8-12 mm. Jantarky nalezneme většinou na těchto stanovištích: břehy vod, bažiny, mokré louky a lužní les. Žije převážně v nížinách a pahorkatinách.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, vodní nádrž
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 5.6.2019
  • 10 zobrazení
  • 1
  • 00
Pár snímků tzv. berušek. Slunéčkovití, konkrétně Calvia decemguttata (slunéčko s bílými znaky) + Psyllobora vigintiduopunctata (slunéčko s černými znaky), jsem fotil na zahradě u rodičů.

Calvia decemguttata (bez českého názvu) - žije v listnatých lesích na lípě, buku, jilmu, v zahradách. Živí se mšicemi a pisivkami, případně merami, křísky a larvami mandelinek. Zimuje v opadance. Ve střední Evropě poměrně rozšířený druh.

Psyllobora vigintiduopunctata, jinak také slunéčko dvaadvacetitečné - Žije na stromech, keřích i bylinách napadených padlím (padlí - houbové onemocnění rostlin, charakteristickým znakem napadení bývá bělavý, stíratelný povlak, který se vyskytuje na svrchní straně listů, později na stoncích a květech), v lesích, na pastvinách v zahradách. Živí se padlím, v zajetí přijímá mšice. Zimuje na vyvýšených místech, v Anglii aktivní i v zimě. Ve střední Evropě velmi hojný druh.

Zajímavost - když slunéčka zasmrdí: Slunéčka všech podčeledí jsou chráněna proti predátorům obsahem jedovatých alkaloidů v krvomíze. Snad každý rod, často i druh, má svůj specifický alkaloid. Jejich účinnost byla prokázána jak proti velkým predátorům, jako jsou ptáci, tak proti malým, hlavně mravencům. Jedovatost pro ptáky, kteří se orientují zrakem, je inzerována výstražným zbarvením. Důležitý je jak tečkovaný vzor (ale už ne konkrétní počet a umístění teček), tak barvy, které ho tvoří (hlavně červená), ale i celkový klenutý tvar těla. Sýkory a křepelky se slunéčkům vyhýbají, zatímco vrabci je konzumují. Kromě zbarvení, které je koneckonců u mnoha druhů spíše kryptické, je jedovatost inzerována zápachem metoxypyrazinů. Aby se predátor seznámil s účinkem obou druhů látek, nemusí slunéčko pozřít. Napadená slunéčka mají reflex, při kterém vypustí kapičky krvomízy na definovaných místech těla, u dospělců ze štěrbiny na kolenou. Pomalu se vypařující metoxypyraziny mohou mít zároveň funkci agregačního feromonu při tvorbě shluků na zimovišti. Alkaloidy, zejména harmonin slunéčka východního, mají i antimikrobiální aktivitu - zabíjejí bakterie i původce malárie.

Zajímavost jazykovědná - V Polsku berušce říkají biedr(z)onka, na Ukrajině a v Bělorusku se v nářečích prolínají babrunka, bobrunka, babrunycja, bobrunycja a bedryk. Na Chodsku nazývali slunéčko zvukomalebným pinkalinka. Pak jsou tu ještě staré metaforické názvy slunéček s náboženskou motivací, např. pámbíčkova kravička, pámbučkova ovečka, pánbičkovo slepička, v Chorvatsku dodnes říkají božja ovčica. Ve starší češtině byla jen bedruňka, pak berunka, která se alespoň v Čechách přiklonila k berušce (od beran), tedy k ovečce. - moc hezký článek v celém znění zde: https://vesmir.cz/…/cisl…/sedm-tecek-sto-sedmdesat-jmen.html

Jablonec nad Nisou, zahrada, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 4.6.2019
  • 31 zobrazení
  • 1
  • 00
Klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) - Jeden z našich největších nosatcovitých brouků, robustně stavěný, černý, s četnými (velmi variabilními) žlutými skvrnami. Za očima se nachází žluté šupiny a skvrna ve tvaru Y, jíž se liší od jinak podobného klikoroha skvrnitého (Liparus germanus). Dospělé brouky spolehlivě nalezneme časně z jara na rozměrných listech devětsilů, zjištěn byl také na bolševnících a podbělu lékařském. Vyhledává především stinná, vlhčí místa, okolí horských potoků a řek. V ČR běžný, hojný zvláště v podhorských a horských oblastech.

Z knihy Brouci České a Slovenské republiky (profesor Karel Hůrka): "Zástupce rodu největších a nejrobustnějších středoevropských nosatců. Jsou černí, slabě lesklí, 3 ze 4 našich druhů mají alespoň na štítu skvrny tvořené žlutými šupinkami. Larvy se vyvíjejí v kořenech hvězdicovitých a miříkovitých rostlin. Uvedený druh je největší, 17-21 mm dlouhý, a je poměrně častý v údolích horských potoků na listech devětsilů a podbělu lékařského. Samice kladou vajíčka jednotlivě do kořenů devětsilů. Larva žere kořeny a kuklí se v zemi."

O klikorohovi devětsilovém prof. Josef Klika neuvádí konkrétně nic, rozepisuje se však o klikorohovi lemovaném a výše zmíněném (podobném) klikorohovi skvrnitém. Zajímavé je, že o klikorozích se tehdy psalo jako o lenivcích. S čímž se pojí i rodové zařazení. Dnes rod Liparus - klikoroh a tehdy Molytes - lenivec. Připojuji zmínku profesora Kliky o nejmarkantnějším znaku - nosci: "…nosec dlouhý, silný, válcovitý, na konci poněkud rozšířený, s přímou, k dolejšímu pokraji očí směřující rýhou* a nepatrnou vyhloubenou proužkou nad rýhou."

* i proto mezi další názvy klikoroha patří lalokonosec

A ještě letmá zmínka profesora Františka Dlouhého (1898) o rodu molytes/liparus: "Tělo vejčité, tvrdé. Chobot dlouhý, tlustý, oblý nebo hranatý, s nezřetelnou rýžkou nad rýhou tykadlovou. Tykadla kolinkovitá na konci chobotu. Násadec nedosahuje předního okraje očí; bičík 7 článku, prvé 2 články podlouhlé, ostatní zakulacené. Krovky hladké, na švu srostlé. Blanitá křídla scházejí. Holeně s ostruhou, články chodidel naspod plstnaté, drápky volné. Na keřích, trávě, cestách i pod kameny." Dlouhý ve své knize popisuje lenivce skvrnitého, hladkonosého a lemovaného.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, mokřad
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 3.6.2019
  • 12 zobrazení
  • 0
  • 11
Maloočka smaragdová (Micrommata virescens) - Při procházce loukou jsem vyjma zlatohlávků, zdobenců a páteříčků, narazil na kněžici pásovanou (Graphosoma lineatum). Přichystal jsem si fotoaparát a najednou jsem zaregistroval pohyb a cosi velkého, zeleného. Ihned jsem svou pozornost přesunul na pavouka, který se pohyboval kolem odkvetlé magnólie. Maloočka smaragdová je nápadný pavouk o velikosti 12-16,6 mm (v případě samice). Řadí se do čeledi Sparassidae - maloočkovití , rodu Micrommata - maloočka. Těch je na celém světě 6 druhů, v České republice druh jediný - maloočka smaragdová.

Maloočkovití jsou velcí, hbitě se pohybující pavouci. Do této čeledi patří největší araneomorfní pavouci. Maloočka smaragdová je díky svému zbarvení v ČR nezaměnitelným druhem. Dospívající samice získávají zelené zbarvení postupně při každém svleku. Zelené zabarvení je způsobeno micromatabilinem (zelený pigment tohoto druhu pavouků). Maloočky nalezneme nejčastěji na bylinné vegetaci nebo nízkých keřících, při lesních okrajích a světlinách, loukách, stráních podél cest apod. Ve dne sedí hlavou dolů na vegetaci a číhají na kořist. Při vyrušení se pohybují krátkými skoky a velmi rychlým pohybem. K páření dochází v letních měsících (červen/červenec). Samice sepřede uprostřed léta několik listů a do vzniklé komůrky uzavře kokon se zelenými vajíčky, které následně hlídá. Pavoučci se líhnou v létě, dvakrát přezimují a třetím rokem časně na jaře dospívají. Po přezimování se postupně zbarvují zase do zelena a v květnu dospívají. U nás hojná takřka po celém území. Není ohrožená.

Zajímavost: Kousnutí u člověka může způsobit otok a lehkou bolest. Příznaky kousnutí by měly zmizet do dvou dnů.

Jablonec nad Nisou, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 2.6.2019
  • 8 zobrazení
  • 1
  • 11
Lesan hnědý (Hylecoetus dermestoides) - Velice zajímavý brouk z čeledi Lymexylidae - lesanovití. Velikost 6-18 mm. Brouci se objevují na jaře v listnatých a jehličnatých lesích. Žijí pouhé 2 až 4 dny a za svého dospělého života pravděpodobně nepřijímají potravu. Samice kladou vajíčka do puklin kůry odumřelých stromů, především do dřeva tvrdého (buk, kaštanovník). Larvy vyžírají vodorovné chodby a nakousané dřevo odstraňují z chodbiček nohama a prodlouženým 9 zadečkovým článkem. Larvy se neživý dřevem, ale konidiemi - kvasinkotvarou houbou Ascoidea hylecoeti, která vyrůstá na stěnách chodeb či podhoubím plísní. Samice výtrusy této houby přenáší při kladení na vajíčka. Larva lesana hnědého se infikuje výtrusy z obalu vajíčka a slouží tak jako přenašeč sporů na svém těle. Generační cyklus je jednoletý, larva přezimuje. Druh je poměrně rozšířený.

Z knihy Brouci České a Slovenské republiky (profesor Karel Hůrka): "Tento druh byl donedávna uváděn v rodu Hylecoetus Latrielle, 1806. Imaga dosahují velikosti 6-18 mm, samice bývají větší. Larvy jsou až 20 mm dlouhé. Lesanovití - Čeleď protáhlých, válcovitých, žlutohnědě zbarvených brouků s měkkými krovkami nekryjícími celý zadeček. Oči jsou velké, vyčnívající z obrysu hlavy, tykadla krátká, nejčastěji nitkovitá. Poslední článek čelistních makadel samců je keříčkovitě zpeřený. Larvy jsou štíhlé, válcovité, se zvětšenou předohrudí a dobře vyvinutýma nohama. Žijí ve vyvrtaných chodbách ve dřevě. První, poněkud odlišný instar je plochý, s velkou hlavou, silněji sklerotizovaný a zavrtává se do kůry. Čeleď zahrnuje něco přes 50 druhů žijících především v tropech. Je dělena do 3 podčeledí. V ČR a SR je zastoupena jen 2 druhy ve 2 rodech reprezentujících 2 podčeledi."

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 31.5.2019
  • 6 zobrazení
  • 0
  • 11
Klikoroh borový (Hylobius abietis) - Nádherný brouk z čeledi Curculionidae - nosatcovitých. Ve slovenštině tvrdoň smrekový :-) Několik exemplářů jsem objevil na složeném smrkovém dříví, kde za sluníčka hřadovali po boků kousavců dvoupáskovaných a korových. S délkou těla 7,3–13,5 mm, patří mezi nejhojnější z našich 4 druhů rodu velice podobného smolákům (Pissodes). Liší se od nich tykadly vkloubenými až ke konci nosce a ozubenými stehny. Klikoroh borový má černohnědou barvu, se žlutými šupinkovými skvrnami. Dospělí brouci žijí 2-3 roky a jsou obávanými škůdci borovic, méně často i smrků a jiných jehličnanů. Na jaře ožírají kůru mladých stromků včetně sazenic ve školkách, v létě žerou v korunách našich stromů. Larvy se vyvíjejí 2 roky v mrtvém lýku a ve dřevě kořenů a pařezů kde neškodí.

O klikorohovi borovém (v roce 1873 veden ještě pod jménem smrkovník veliký) prof. Josef Klika uvádí: "4-6"; smoločerný, nelesklý, žlutavě šedými, podlouhlými šupinami posázený; štít hustě a hluboko vráskovitě tečkovaný, vpředu zúžený; krovky jemně řetězovitě pruhovaně tečkované s mezerami plochými, šupinatě vráskovitými a dvěma žlutými páskami, ze skvrn složenými. Na borovicích i smrcích všude hojný. Brouk tento působí v lesích převeliké škody, požíraje pupeny a kůru smrků, borovic a jiných jehličnatých i listnatých stromů, jež pak hynou a od jiných, níže jmenovaných broukův zhubeny bývají. Jediný prostředek k zahubení škůdce tohoto jest, stromy od něho přepadené poraziti a kůru s nich oloupati. Také lze na čerstvých větvích smrkových a borových aneb na kůře na zemi položené a lýkem dolů obrácené tyto brouky chytati a je pak u větším množství zahubiti. Samička klade vaječka na stromy jehličnaté. Larvy žijí v kmenu i v kořenech, jsou beznohé, hnědohlavé, škodí jen nepatrně."

V knize Brouci popisuje klikoroha borového profesor František Dlouhý (1898) jako smrkovce skvrnitého takto: "9-13 mm. Černý, bez lesku, žlutavěšedými vláknitými šupinkami porostlý. Štít vrásčitě tečkovaný s podélnou lištnou. Krovky jemně tečkovaně proužkované, se 2 nebo 4 žlutě šupinkatými skvrnitými páskami. Ve smrkových a borových lesích."

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 30.5.2019
  • 7 zobrazení
  • 1
  • 11
Pavouk běžník (Xysticus sp.) z čeledi Thomisidae - běžníkovití, na mě vykouknul na zahradě v práci. Samička, sedící na svém kokonu pod květem chrastavce rolního, se nenechala fotografováním rušit a dál střežila svou snůšku. Běžníkovití jsou zajímaví pavouci hned z několika důvodů:

1) Zajímavý způsob lovu - Běžnící netvoří klasické pavučinové sítě, ale na oběť (většinou několika násobně větší denní i noční motýli, včely či pestřenky) číhají pod květem, odkud bleskurychle vyrážejí za kořistí. Na květ usednuvší hmyz, běžník ve zlomku vteřiny zachytí klepítky bezprostředně za hlavou, čímž např. včele zcela znemožní použití žihadla k sebeobraně. Povšimněte si prvních dvou párů nohou, které jsou mohutné a výrazně dlouhé - slouží k zachycení kořisti (zadními, kratšími nohami se pavouk přidržuje podkladu). A na co tedy běžníkovití používají pavučinová vlákna? Z vláken samice zhotovují kokony, kdežto samci (rodu Xysticus) několika vlákny symbolicky svazují partnerku před kopulací.

2) Barevná (ne)stálost - Na kořist běžníci číhají většinou na květech, kterým částečně přizpůsobují svou barvu. Tento fascinující proces se uskutečňuje na základě přesunu tělesných pigmentů hlouběji do těla. Barevné proměny, která je řízena zrakem běžníka, je schopná jenom samice, přičemž tento proces trvá několik dní, než je zcela dokončen.

Na druhém snímku je roztomilá skákavka obecná (Evarcha falcata), která mě pozorovala svými typicky velkými, hypnotizujícími kukadly. Hnědobéžová skákavka pochází z louky v Kořenově.

Jablonec nad Nisou / Kořenov, louka
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér
Mapovací čtverec: 5257 / 5258

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 29.5.2019
  • 15 zobrazení
  • 2
  • 22
Mononychus punctumalbum - Drobný, 3,5-5,2 mm velký brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae). Převážně šedočerný, ze spodní strany s tmavě žlutými šupinkami. Mononychus punctumalbum se živí převážně kosatcem žlutým (Iris pseudacorus), ale může žít i na dalších druzích kosatců (u rodičů na zahradě hojně i na fialovém) původních i zplanělých. Vzácně se vyskytuje i na sušších biotopech, vyhledává však především mokřady, břehy vod a podmáčené louky (všude však s výskytem kosatců). Jedince jsem našel také na žlutém pryskyřníku.

Zajímavost: při vyrušení či manipulaci, se brouk "sbalí" do tvaru oválu, složí nohy pod sebe, zatáhne hlavu a k tělu přimkne i dlouhý nos - viz fotografie. Na dotek je povrch brouka výrazně tvrdý a připomíná takřka odolnou pecku. Chceme-li brouka z živné rostliny odejmout, ihned se sbalí a spadne.

Pokud máte na zahradě kosatce, schválně se po těchto roztomilých trpaslících podívejte.

Jablonec nad Nisou, zahrada, kosatec
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 28.5.2019
  • 9 zobrazení
  • 2
  • 22
Kousavec korový (Rhagium inquisitor) - Hned několik exemplářů tohoto tesaříka jsem objevil za slunečného dne na vytěženém, smrkovém dříví, v Martinském údolí. Nedávno jsem zde prezentoval kousavce dvoupáskovaného (Rhagium bifasciatum), ze stejného rodu je i kousavec korový nebo-li také tesařík korový. V přírodě se vyskytuje od dubna do července, nejčastěji za plného slunce. Brouk s denní i večerní aktivitou. Živnými rostlinami jsou všechny druhy jehličnatých stromů s dostatečně silnou kůrou (smrk, borovice, jedle, modřín, borovice douglaska) a vzácně i listnaté stromy.

Zajímavým zjištěním pro mě byl fakt, že kousavec korový byl v roce 1873 v knize Brouci popsán hned dvakrát. Jednou jako kousavec lapavý (Rhagium indagator) a podruhé jako kousavec pátravý (Rhagium inquisitor). Ačkoliv dnes jde o pojmenování jednoho brouka - kousavce korového, i když má celou řadu dalších synonym. Budu se držet aktuálního jména dle biolibu. O kousavci korovém v roce 1873 prof. Josef Klika uvádí: "Kousavec lapavý - 7"; černý, s velmi jemnými šedými chloupky; hlava a štít mají po obou stranách holou, černou skvrnu podélnou; krovky roztroušeně tečkované a nepravidelně příčně vráskovité, bledě žlutohnědé, hustou bělavou plstí pokryté, s 2 více méně pravidelnými, holými, černými páskami příčnými a 3 vypuklými proužkami. V jehličnatých lesích všude hojný; u Prahy ve skladištích dříví." / "Kousavec pátravý - 7-91" ; černý, kovově lesklý, nahoře sporými popelavými, dole šedožlutými chlupy posázený; za každým okem jest veliká, holá černá skvrna; kořen tykadel opatřen malým červeným kloubkem; krovky vráskovitě tečkované s 3 v předu i v zadu zkrácenými proužkami a 2 žlutými, sobě sblíženými páskami příčnými, jež jsou na postranním pokraji velikou tmavou skvrnou od sebe odděleny. V lesích všude hojný, zvláště na bucích."

Víceméně totožně se o kousavci korovém zmiňuje i profesor František Dlouhý (1898). V novějších knihách, například Doc. RNDr. Jiří Zahradní, CSc. (2015) o Rhagium inqisitor píše: "Značná variabilita zbarvení je způsobena kombinací světlých a tmavých skvrn na krovkách. Je to tesařík jehličnatého, hlavně však smrkového lesa od nížin až do hor. Ve Švýcarsku například žije i výše než 2000 metrů. Brouci se vyskytují už velmi brzy na jaře, za hezkých dnů dubna opouštějí útulek, v němž přezimovali. Pak se objevují celé léto. Mají večerní aktivitu, usedají na pařezy i na poražené stromy. Při nebezpečí zaujímají výstražné postavení. Tehdy zvednou přední část těla s tykadly namířenými kupředu. Čas od času se ukáží i na květech, ale zdá se, že je příliš nevyhledávají."

Ve Slámovi - Tesaříkovití - Cerambycidae České republiky a Slovenské republiky (1998) se mimojiného dočteme o zajímavém vývojovém cyklu, který je až dvouletý: "Samička klade vajíčka do dříví, které před nedávnem uhynulo, nebo bylo pokáceno. Zřídka klade do stejného dřeva ještě příštím rokem. Larvy vyžírají poměrně široké ploché chodby mezi kůrou a dřevem. Před zakuklením si larva vyhlodá plochou komůrku a obloží ji typickým věnečkem třísek vykousaných ze dřeva. Vývoj obvykle dvouletý. Poprvé zimují larvy, které se na konci dalšího léta zakuklí a druhou zimu přezimují již imága. Rhagium inquisitor je jedním z prvých jarních brouků, který po několika teplých jarních dnech si prokouše výletový otvor, kterým vyleze ven."

Zajímavost: Rhagium z řeckého rhagoo - trhám (rozkusuji).

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 27.5.2019
  • 9 zobrazení
  • 2
  • 11
Kousavec dvoupáskovaný (Rhagium bifasciatum) - Mezi mé suverénně nejoblíbenější tesaříky patří rod rhagium nebo-li kousavci; tesaříci s kratšími tykadly a specifickým tvarem hlavy. O to větší radost jsem měl z nálezu hned několika kousavců dvoupáskovaných na složeném smrkovém dříví. Na stejném místě jsem zaznamenal i kousavce korové (rhagium inquisitor) a také například klikorohy borové (Hylobius abietis). Kousavec dvoupáskovaný se v ČR vyskytuje zejména v podhorských a horských oblastech, kde je hojným zástupcem tesaříkovitých. Samičky kladou vajíčka na smrk, jedli a borovici, ale i na jiné stromy, nejsou výjimkou ani listnaté dřeviny. Vývoj trvá dva roky, druhou zimu již přezimují imaga (dospělí brouci), která na jaře opouštějí dřevo.

V knize z roku 1873 (!), kterou mám taktéž ve své entomologické sbírce, profesor Josef Klika uvádí o kousavcích, potažmo kousavci dvoupáskovaném, následující: "Tykadla 11členná, niťovitá, z délí polovice těla s 3. a 4. článkem téměř stejně dlouhým a 1. mnohem delším než 3.; hořejší čelisti ostře špičaté; hlava za očima prodloužená a v krk zúžená; oči celokrajné neb velmi málo vykrojené; štít na vrchu bez hrbolův, po obou stranách uprostřed špičatým ostnem ozbrojený; krovky ku konci zúžené, na hřbetě plochatě vyklenuté; zadní stehna téměř až ku konci krovek sahající, na konci poněkud ztlustlá; drápky jednoduché. Na poraženém dříví. Rhagium bifasciatum - kousavec dvoupáskový, 7-9"; černý, s velmi jemnými, šedými chloupky; krovky vráskovitě tečkované, velmi spoře chloupky posázené, téměř holé, po stranách a na konci červenohnědé, každá s 3-4 jemnými vypuklými proužkami a 2 šikmými od postranního pokraje ke švu na zad sbíhajícími žlutými skvrnami. V hornatých kajnách v lesích hojný."

V knize Brouci (1898) c.k. profesora Františka Dlouhého, se o Rhagium bifasciatum píše ještě jako o kousavci černopásém (brouci mají mnohdy rozdílné názvy). Nechybí krásná kresba na přehledové tabuli. "15-20 mm. Černý, šedě chlupatý. Krovky lysé se 3-4 slabými lištami; dvě šikmé pásky a konce žluté."

O kousavci dvoupáskovaném se zmiňuje ve své knize Brouci České a Slovenské republiky profesor Karel Hůrka: "Poměrně častý kousavec, jehož larva se vyvíjí ve dřevě pařezů a ležících kmenů jehličnanů., nejčastěji smrků, méně často i listnáčů. Larva je až 38 mm dlouhá. Brouk je nezaměnitelný svou kresbou, bývá 12-22 mm velký. Stoupá i vysoko do hor."

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • letos v květnu
  • 15 zobrazení
  • 3
  • 22
Jeden starý choroš a tolik rozmanitých druhů hmyzu a zajímavostí! Vyjma různých larev, kukly, mravenců, pavouka skálovky, hlemýžďů a bezpočtu dalších hmyzíků, jsem objevil například snůšku ploštice (neplést s brouky, ploštice je polokřídlý hmyz). Vejce jsou zvětšena čočkou Raynox a každý "soudek" na snímku je maximálně 1 mm veliký. Na jedné fotografii je vedle vajíček náhodně zachycen i (neurčený) brouk. Při představě, že vejce má pouhý 1 mm jde skutečně o trpaslíka, kterého jsem si všimnul až doma, při třídění fotografií. Kdo ho najde?

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, rumiště/vysušený mokřad, choroš
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 17.5.2019
  • 16 zobrazení
  • 3
  • 88
Letos jsem již fotil larvální stadium kovaříka (Ctenicera sp.), nyní si můžete prohlédnout další vývojový krok - kuklu. Z fotek je již nádherně patrné kousací ústrojí, krovky, i po stranách složená tykadla brouka.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, rumiště/vysušený mokřad, choroš
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 16.5.2019
  • 9 zobrazení
  • 3
  • 33
Skokan hnědý (Rana temporaria) - Obalený jehličím se na lesní cestě, při květnovém dešti, procházel robustní samec skokana hnědého. Druh obojživelníka, jehož populace se v posledních letech prudce snižuje. Některé přírodovědné stránky dokonce uvádějí, že jde o jeden z nejrychleji ubývajících druhů. Skokan hnědý je v ČR rozšířen téměř celoplošně, chybí pouze v některých menších oblastech. Jde stále ještě o běžnějšího obojživelníka, kterého můžeme v krajině potkat relativně často. Oproti ropuše obecné (Bufo bufo), ale tento druh není zdaleka tak početný. V posledních cca 20 letech je zaznamenán plošný úbytek početnosti jeho populací. Skokan je tedy rozšířen pořád ve stejných oblastech, ale všude jich je podstatně méně než dříve.

Skokan hnědý je větší a robustnější druh skokana. Jeho čenich je krátký a tupý. Tento skokan může dorůst velikosti až 120 mm, většinou ale nacházíme jedince o velikosti 70-90 mm. Zornice je horizontálně eliptického tvaru a bývá barevně značně variabilní (především samci) - různé odstíny hnědé, černohnědé, šedohnědé, okrově puntíkaté aj. Samice jsou nejčastěji hnědé, červenohnědé až oranžovohnědé.

Velice pěkný článek o obojživelnících naleznete zde: http://www.obojzivelnici.wbs.cz/skokan-hnedy.html

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, les
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 15.5.2019
  • 11 zobrazení
  • 2
  • 66
Čolek horský (Ichthyosaura alpestris) - 5 - 11 cm velký druh obojživelníka z čeledi Salamandridae - mlokovití. Typickým stanovištěm čolka horského jsou pahorkatiny a horské oblasti. Žije převážně v lesích, na vlhkých místech v blízkosti vody, často v rigolech; vyhledává vodní nádrže spíše menších rozměrů s vegetací i bez ní. Nejvíce je nacházen ve středních a vyšších polohách. Čolek horský se většinou dožívá 12 až 16 let. Druh je ohrožený jako většina ocasatých obojživelníků a to díky zániku vhodných biotopů a znečišťování vhodných lokalit pro rozmnožování. Tvorba nových tůněk může napomoci ke stabilitě populací. Důležitá je také územní ochrana současných lokalit. O to větší jsem měl radost, že v Jizerských horách v Kořenově, jsme s přítelkyní narazili hned na čtyři jedince. Zajímavost: čolek na snímcích má pouze jedno oko.

Bříško má čolek horský značně výrazné, žlutooranžové, sytě oranžové až načervenalé. Po bocích se táhne od předních končetin po zadní úzký, blankytně modrý pruh, nad kterým ještě často bývá světlý, bílý nebo žlutavý pás probíhající od zadních končetin až po čenich, na kterých jsou malé černé skvrny. Zbarvení hřbetu samečka je v době rozmnožování (zbarvení se říká svatební šat) šedé, šedomodré až světle modré, které připomíná nádhernou mramorovou kresbu.

Zajímavý je i životní cyklus čolků, který zahrnuje život ve vodě i na souši. Po zimním spánku (v České republice v březnu až dubnu) vcházejí čolci opatrně do vody, kde se samečkům začíná tvořit pestrobarevný "obleček" a v době 14 dnů se pokouší rozmnožovat svůj druh. Časně po páření se jim začínají ztrácet lemy a barvy začínají blednout. Po tomto jevu opouštějí vodu a začínají žít na souši.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, vysušený mokřad
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 14.5.2019
  • 13 zobrazení
  • 2
  • 00
Letos mám štěstí na ještěrky živorodé (Zootoca vivipara) - menší druh ještěrky o velikosti 13 - 18 cm. Hřbet je zbarven od žlutohnědé přes červenohnědou po tmavohnědou až černohnědou. Vzácněji jsou jedinci zcela černí. Břicho samic je bělavé či béžové, u samců žlutooranžové oranžovočervené nebo žlutohnědé. Druh celkem otužilý. Obývá vlhčí a chladnější oblasti zejména v lesních biotopech a na horách. Jeho výskyt v ČR je udáván od 400 m n. m., ale lze se s ním setkat i v nižších polohách. Potravou ještěrky živorodé jsou drobní bezobratlí, především druhy s měkkým tělem, jako jsou dvoukřídlí, housenky motýlů, žížaly ale i střevlíci a další. Jelikož se druh vyskytuje v oblasti pramenišť, bylo již prokázáno, že je schopný se pohybovat jak ve vodě, tak pod její hladinou. Ještěrka živorodá se dožívá 16 - 20 let.

Ochrana: Druh je v ČR hodnocen jako druh silně ohrožený a vyskytuje se především v sudetských pohořích, v okolních pahorkatinách, na Vysočině, ale i na Hané a Plzeňsku. Nenajdeme ji naopak na jižní Moravě, v Polabí a Povltaví. Několik snímků ještěrky živorodé, kterou jsem objevil v trouchu pařezu za chladnějšího rána v Jizerských horách.

Na několika snímcích si povšimněte poměru velikosti ještěrky oproti smrkové jehličce.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, vysušený mokřad/trouch pařezu
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 13.5.2019
  • 11 zobrazení
  • 1
  • 11
Na smrkovém dříví, které se aktuálně ve velkém těží v Kořenově, jsem narazil na mravence rodu Componotus. Pravděpodobně se jedná o mravence dřevokazné (Camponotus ligniperdus) či mravence obrovské (Camponotus herculeanus). Dělnice mají velikost od 6 do 14 mm, samice až 17 mm. Na fotografiích si povšimněte souboje mravenců, kdy se (úspěšně) snaží jedince tahem roztrhnout. Jeden mravenec drží oběť za kusadla, druhý táhne za nohu. Pozorovat chování mravenců je skutečně napínavé. Člověka bezpečně registrují a podle toho přizpůsobují své chování. Velice chytří živočichové.
Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví

Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 12.5.2019
  • 10 zobrazení
  • 1
  • 33
Páskovka hajní (Cepaea nemoralis) - Typicky žluto-černou páskovou hájní, jsem objevil pod rozkládajícím se kmenem na vysychajícím mokřadu v Kořenově. Pod kamenem jsem překvapivě nalezl také čapulku bahenní (Mitrula paludosa), nedaleko se choulil čolek horský (Ichthyosaura alpestris) a v trouchu odpočívala ještěrka živorodá (Zootoca vivipara).

Páskovka hajní je hojně rozšířený druh po celém území ČR (zvláště u nás na severu). Od ostatních druhů našich páskovek se liší tmavě zabarveným obústím ulity. Zbarvení a šířka pruhů jsou velmi variabilní. Obývá světlé vlhčí háje, listnaté lesy a zřídka též křoviny. Často se vyskytuje na stanovištích pozměněných lidskou činností, kam byla druhotně zavlečena. Zejména po dešti vylézá z úkrytu a živí se na vegetaci. Ukrývá se pod kameny, dřevem či mezi vegetací.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, rumiště/vysušený mokřad
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 11.5.2019
  • 15 zobrazení
  • 3
  • 11
Páskovka keřová (Cepaea hortensis) - Jedna ze tří druhů páskovek, které lze na našem území nalézt. Páskovku keřovou jsem objevil schovanou pod kamenem. O kousek dál jsem ukořistil jantarku obecnou (Succinea putris) a bezpočet dalších páskovek, ať už živých či miriády prázdných ulit od trpaslíků po titány. Hojné místo plné nejen hlemýžďů, ale i milimetrových ulit svinutců, které působí dojmem pravěkých schránek a jantarek.

Páskovka je hojný druh, vyhledávající vlhčí listnaté a smíšené lesy, křoviny, velmi často i ruderální a kulturní stanoviště, kde vytváří početné populace. Páskovka keřová se od ostatních druhů liší bílým/světlým a hladkým ústím. Vyskytuje se v mnoha barevných variantách. Ulita mívá pět podélných pásků. U některých jedinců mohou některé pásky chybět nebo splývat dohromady. Vyskytují se i jedinci zcela bez pásků, jejichž ulita bývá žluté nebo oranžové barvy.

Děkuji předsedovi Českého klubu sběratelů lastur Jardovi Derkovi za determinaci této nedospělé páskovky.

Jablonec nad Nisou, rumiště na kopci, za jízdárnami
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 10.5.2019
  • 9 zobrazení
  • 2
  • 11

Nebyla nalezena žádná alba.

...počat v podhorském městečku, obklopeném jizerskými kopci, věnuji se převážně přírodě, fotografování, hudbě a grafice. Mou životní vášní jsou louky, řeky a mokřady Jizerských hor, lesy, stráně a údolí Krkonoš, jejichž proměnlivé nálady a krásy se snažím zachytit na fotografiích. Jsem nadšený makrofotograf, amatérský entomolog - badatel, student runologie, knihomol. Rád poslouchám indické rágy a pohanskou hudbu v údolí řeky Jizery a tiché hvozdy vonící pryskyřicí a jehličím, obklopující horskou vesničku Kořenov.

Makrofotografii se seriózněji věnuji ve volném čase od léta 2017. Mým cílem je zachytit přírodu ve své podstatě, půvabu a unikátnosti, tudíž bez nepřirozených úprav a nepatřičných zásahů do fascinujícího koloběhu života. V přírodě mě pravděpodobně objevíte skloněného nad roztodivnými houbami, brouky, lišejníky a mechy. Naopak mě pravděpodobně nikdy neuvidíte ve společnosti lidí. Na svět se dívám optikou umírněného pesimisty a vlka samotáře.

Aktivní od

29. března 2009

Pohlaví

muž

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama