...počat v podhorském městečku, obklopeném jizerskými kopci, věnuji se převážně přírodě, fotografování, hudbě a grafice. Mou životní vášní jsou louky, řeky a mokřady Jizerských hor, lesy, stráně a údolí Krkonoš, jejichž proměnlivé nálady a krásy se snažím zachytit na fotografiích. Jsem nadšený makrofotograf, amatérský entomolog - badatel, student runologie, knihomol. Rád poslouchám indické rágy a pohanskou hudbu v údolí řeky Jizery a tiché hvozdy vonící pryskyřicí a jehličím, obklopující horskou vesničku Kořenov.

Makrofotografii se seriózněji věnuji ve volném čase od léta 2017. Mým cílem je zachytit přírodu ve své podstatě, půvabu a unikátnosti, tudíž bez nepřirozených úprav a nepatřičných zásahů do fascinujícího koloběhu života. V přírodě mě pravděpodobně objevíte skloněného nad roztodivnými houbami, brouky, lišejníky a mechy. Naopak mě pravděpodobně nikdy neuvidíte ve společnosti lidí. Na svět se dívám optikou umírněného pesimisty a vlka samotáře.
více 

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Několik skromných záběrů bystřiny, která pramení na jihovýchodním úbočí hory Smrk, vrcholu Smrčské hornatiny. Jizera, jejíž název samotný má starobylý, snad keltský původ, se vine Velkou Jizerskou loukou, na hranicích Krkonošského národního parku, Podkrkonoším a následně přetíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Její charakter je bystřinný. Místy se dravě rozlévá přes široké plotny napříč korytem a padá do údolíček z obou stran lemovaných smrkovým pralesem, jindy se poklidně prodírá mezi balvany kamenitým řečištěm a tvoří malé tůně, které se za letních dnů blýskají střípky z jizerských skláren. Pro Jizeru je typické hnědooranžové zbarvení. Ať už si člověk vybere jakýkoliv úsek řeky, vždy zde najde klid a potěchu pro oko i duši.

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • letos v srpnu
  • 12 zobrazení
  • 1
  • 33
Dovolená, den pátý, zoo Liberec. Po roce jsme se podívali do jedné z vůbec nejstarších zoologických zahrad v Evropě. Počátky zoologické zahrady v Liberci, které jsou pevně spjaty s činností ornitologického spolku, lze zaznamenat už na konci 19. století. Vzhledem k tomu, že do zoo to mám 20 minut tramvají, která traverzuje mezi Jabloncem a Libercem každou čtvrt hodinku, expedic za zvířátky bych se za těch 37 let opravdu nedopočítal. Do zahrady (a přilehlé botanické expozice) jsme pravidelně jezdili již s dědou, který vozil paviánům banány. Ještě si živě vybavuji primáty v klecích, skrz které metaly do davu exkrementy :-) Mám tedy slušný přehled o změnách, vrcholech i hubených obdobích zoo. Za ten uplynuvší rok se zahrada zase posunula o kus dál. Ať už po stránce vizuální prezentace, výstavby expozic, odpočinkových míst či nových exemplářů. Grafické cedule jsou v Liberci již nějaký ten rok a stále je považuji za ty nejhezčí, které jsou v zoologických zahradách k vidění. Přibyly i nové, například vědomostní kvíz o českých lesích - skvělé. Je fajn, že zmizely ty katastrofální kresby od Urbana… Pavilon tropů je čím dál krásnější a tematicky skutečně povedený (viz jeden snímek). Vynikající nápad jsou menší boxy s exotickými žábami. Parosničky i pralesničky jsou opravdu skvostné! Škoda jen, že na ně není lépe vidět. Bez blesku se fotografovat nedají vůbec a blesk se na zvířátka nepoužívá. Největší radost mi udělala změna u výběhu paviánů; prosklený bok s odpočinkovou zónou je fantastický posun. Konečně může člověk sledovat tyto zajímavé tvory nejen přes drobná okýnka pletiva. A především se dají paviáni konečně i vyfotografovat, což bylo doposud prakticky nemožné. Sice přes sklo, ale když člověk najde neumatlané místo, tak to stojí za to. Dřevěná pozorovatelna u sudokopytníků, je naopak skoro zbytečná, aspoň tedy pokud člověk není fanatický fanoušek těchto zvířat. Z mé zkušenosti se kozorožci, nahurové, nyaly, samborové, urialové a různé "jiné kozy", míjejí u návštěvníků účinkem. Leda, že by se počítalo s obměnou zvířat v tomto výběhu, pak by bylo posezení fajn. Velice mě potěšili soby, známé koně Převalského jsem v Liberci nečekal. Bohužel mi chybí již nějaký ten rok vlci hřivnatí, které jsem měl opravdu rád a bohužel je nemám vyfotografované. Také jsem se těšil na svého oblíbence - výrečka bělolícího, ale na jeho místě se pyšně procházel korunáč. Plameňáci si střeží v hnízdech vejce, malá lvíčata měla samozřejmě úspěch. Pobavilo mě vodní řádění pelikánů a ukázal se i rošťák z Nového Zélandu Nestor kea - můj oblíbený pták. Co mi však leze nevýslovně na nervy je vláček, který nesmí chybět snad v žádné zoologické zahradě, ale ještě větší zlo jsou ta hlučná elektrická auta, v kterých smradi krouží hodiny a hodiny stále dokola. Jako kdyby bylo potřeba v zoologické zahradě děti zabavit čímkoliv jiným než zvířaty, kvízy, nějakou tou dobrotou u makaka či suvenýrem. Za tenhle hlučný výdobytek civilizace bych nechal autory uklovat supy. Opět se mi líbily dřevěné sochy. Ať už ty starší nebo nové, například modrý pták (směrem k východu ze zahrady). Nadchnul mne ornitologický orloj, skvělý nápad, který má úspěch. A připomínka na závěr: ta nejhezčí trika mají OPĚT zaměstnanci :-) Nedají se koupit (jak jsem se ujistil na pokladně) a je to vážně velká škoda. Hned bych si tak tři kousky vzal! A úplně poslední noticka: po investici do pamětní mince u ledního medvěda, nám vypadla mince z polské zoologické zahrady ve Wroclawi s nosorožci :-) Záhada.

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 2.8.2019
  • 9 zobrazení
  • 1
  • 55
Běžník (snad Xysticus cristatus) se svou kořistí. Většinou jej nacházím na sedmikráskách, chrastavcích, bodlácích a jiných rostlinách, s paralyzovanými motýly či vosičkami a včelami různého druhu. Při čekání na Chrysididae - zlatěnkovité, jsem tohoto běžníka objevil na stvolu turanu (invazivní bylina původem ze Severní Ameriky). K mému překvapení však s větším mravencem, pravděpodobně mravencem lesním (Formica rufa). Běžníci mě fascinují způsobem lovu a stavbou těla, kterému vévodí prodloužené, lapavé přední nohy a oči s uspořádáním do dvou řad po čtyřech. Běžníka si s jinými pavouky skutečně nespletete.

Jablonec nad Nisou, louka, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 6.7.2019
  • 14 zobrazení
  • 1
  • 33
Zlatěnka (Hedychrum gerstaeckeri) - Zlatěnky jsou drobné až středně velké, barevné, převážně kovově zbarvené vosičky z čeledi Chrysididae - zlatěnkovití, které patří bezesporu k nejkrásnějším blanokřídlým živočichům na našem území. V naší přírodě se můžeme setkat s cca 94 druhy, které se dělí do 15 rodů (biolib uvádí počet druhů 3000, v ČR se nachází více než 110 druhů). Dospělci jsou teplomilní a aktivní za slunečního svitu; vyskytují se na různých biotopech, především na otevřených stanovištích na písčitém, sprašovém nebo hlinitém podkladu, kde hnízdí i většina jejich hostitelů (samotářské vosy, včely, kutilky aj.), usedají na kmeny stromů, dřevěné stavby, rákosové střechy, kamenné stěny, listy pokryté medovicí mšic. Živí se květním nektarem nebo medovicí.

Pozorování zlatěnek patří k nejúmornějším disciplínám makrofotografie, se kterou jsem se doposud setkal (když nepočítám fotografování šídel modrých přímo z vody/bahna či vzácných čapulek bahenních z rašeliniště). Vzhledem k faktu, že zlatěnky obývají především ty nejteplejší, otevřené biotopy bez blahodárného stínu, mění se pozorování/čekání na vytoužený snímek zlatěnky v očistec. Na vytipovaných lokalitách, je zapotřebí (vzhledem k aktivitě zlatěnek) setrvat i několik hodin a tudíž je nutné se obrnit trpělivostí. Vyjma tepla, které se v biotopu stepního charakteru úspěšně kulminuje, je ideální i bezvětří, což je například pro mě, člověka, který se začíná dostávat do bodu varu již kolem 18°C, skutečná výzva. Nicméně odměnou je například slušný snímek zlatěnky Hedychrum gerstaeckeri na zplanělé bylině turanu ročního (Erigeron annuus).

Jablonec nad Nisou, louka, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 5.7.2019
  • 9 zobrazení
  • 1
  • 66
Kodulkovití (Mutillidae sp.) - Velice zajímavým blanokřídlým hmyzem jsou nápadně a hustě ochlupené kodulky, připomínající mravence či brouka pestrokrovečníka mravenčího (Thanasimus formicarius), s kterýmžto si jej lidé velmi často pletou. Samci jsou okřídlení, samice křídla nemají (na snímcích je tedy samice). Sexuální dimorfismus je velmi patrný, samci neodpovídají samicím velikostí, zbarvením ani tělesnými proporcemi.

Samice kodulky je rychlá a má velmi dlouhé a účinné žihadlo. Žihadlo kodulek vykonává hned několik funkcí. Jednak slouží k usmrcení hostitelské samice snažící se bránit vetřelci ve vstupu do hnízda (dokáže usmrtit například i několik čmeláků za sebou včetně královny) a k obraně proti predátorům, jednak jako smyslový orgán k ohledávání a zjišťování stáří hostitelského plodu. U hostitelských kukel vpravením sekretu zbrzdí metamorfózu do doby vylíhnutí kodulčí larvy. Samice kodulky dokáže rozpoznat správné stáří larvy hostitele k nakladení vajíčka pomocí speciálních brv na bázi žihadla. Pokud není larva dostatečně velká, samice hnízdo opustí a hledá jiné. Je-li dostatečně velká, kodulka na ní nebo do její blízkosti naklade vajíčko. Jedná-li se o larvu kutilky či hrabalky dochází tak k zajímavé situaci, kdy parazit parazituje na jiném parazitovi. Larva kodulky prodělává krátký vývoj (většinou okolo 10 dnů), během něhož spořádá vnitřní orgány hostitelské larvy, kterou tím zabije a v její komůrce se zakuklí. V hnízdě často přezimuje ve stadiu předkukly a na jaře se vyhrabe ven už jako dospělá.
Žihadlo zvláště tropických kodulek je velmi silné a na Schmidtově stupnici bolestivosti žihadel má číslo 3 (nejvíce - 4 - mají některé hrabalky a mravenci). Jedovaté sekrety některých tropických druhů se vyznačují vysokou účinností a zejména u osob s poruchou imunity nebo trpícími alergiemi mohou způsobit i smrt. Samice některých druhů jsou dravé, napadají a zabíjejí hostitelské dospělce a živí se jejich krvomízou. Kromě energetických látek tak současně získávají i stavební látky potřebné pro vývoj vajíček. Kutikula kodulek vyniká neobyčejnou pevností.

Pokud jsou rozrušeny, vydávají kodulky bzučivý zvuk (stridulace), jenž má případné útočníky zastrašit. Pokud ani to nepomůže, jsou schopny vypouštět páchnoucí chemikálie. Tyto chemikálie jsou na bázi ketonů a zřejmě slouží k zahnání mravenců, kteří jsou potenciálními predátory kodulek.
V ČR 5 podčeledí se 16 druhy. Kodulky se vyskytují na výslunných, suchých a teplých místech s řídkou vegetací, hlavně na písčitých podkladech s hnízdy hostitelských včel, vos, kutilek a hrabalek. Kodulku jsem fotografoval na složeném smrkovém dříví, kde pátrala po hostitelských hnízdech.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 4.7.2019
  • 19 zobrazení
  • 1
  • 66
Štítonoš zelený (Cassida viridis) - Velice zajímavou a pohlednou podčeledí mandelinek (Chrysomelidae), jsou štítonoši (Cassidinae). Jedná se o systematicky nejodvozenější skupinu. Její systematika v současné době není přesně ustálena, zabývají se jí zejména entomologové Lech Borowiec a Lukáš Sekerka. V dřívějším pojetí podle Lawrence a Newtona z ní byla vyčleněna podčeleď Hispinae (ostnatci, štítonoši). Podle pojetí Chena se naopak jedná dokonce o samostatnou čeleď nebo i nadčeleď. Tito mandelinkovití, s charakteristickým, plochým štítem, kryjícím hlavu, tykadla i nohy, se vyvíjejí na různých hluchavkovitých, často na mátách, ale také hvězdnicovitých (vratič, bodlák, chrpa). Velmi hojný druh na vlhkých loukách a březích vod. Štítonoš zelený patří k největším druhům rodu, 8,5-10 mm velký.

O štítonoši zeleném píše profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873). "Široko vejčitý, nahoře zelený, dole černý; pokraj břicha a nohy červenavě žlutavé; zadní nohy štítu zaokrouhlené; krovky dosti hustě, nepravidelně tečkované, mezi tečkami velmi jemně vráskovité a mdle lesklé; lopatky širší než štít, silně vyčnívající. Všude na trávě, pod mechem i listím hojný. Na rozličných rostlinách, na jejichž listech žijí i larvy, pod vlastním výkalem ukryté."

Jablonec nad Nisou, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 3.7.2019
  • 12 zobrazení
  • 1
  • 77
Krytohlav hedvábitý (Cryptocephalus sericeus) - Více než 65 druhů zahrnuje rod Cryptocephalus z čeledi mandelinkovití (Chrysomelidae). S variabilně zbarvenými jedinci se setkáváme na slunných svazích, loukách i při okrajích lesa či polních cestách. Od nížin až do hor, ve kterých vystupuje až do výšek okolo 1.500 metrů nad mořem. Osobně se nejčastěji setkávám s leskle kovově zelenými, zlatými, zlatozelenými krytohlavy na žlutě kvetoucích pampeliškách, jestřábnících a podobných rostlinách z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Vzácněji se vyskytují modří nebo purpurově fialoví brouci. Krytohlav hedvábitý patří mezi největší druh rodu, 7-8 mm velký. V případě vyrušení a nebo ohrožení se krytohlav staví mrtvým a padá k zemi.

O krytonoscích hezky píše profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873). Zde však uveden ještě pod nyní již nepoužívaným českým názvem krytohlavec hedbávitolesklý. "Tykadla 11členná, niťovitá; hlava do štítu zcela vtažená, s čelem kolmým a očima velikýma, ledvinovitě vykrojenýma; štít téměř 2kráte tak široký jak dlouhý, v předu zúžený, na předním pokraji vykrojený, na zadním pokraji naproti štítku poněkud rozšířený, podél i popříč vyklenutý; krovky krátce válcovité, řiti nepokrývající, každá na konci sama o sobě zaokrouhlená; přední kyčle širokou rovnou deskou předního kroužku prsního od sebe oddělené; zadní holeně bez přívěskův; na posledním kroužku břišním jest jamka, kteráž bývá u samiček hlubší a větší než u samečkův. Na keřích a kvetoucích zelinách.

Krytohlavec hedbávitolesklý - Zlatově zelený, fialově modrý neb červcový, hedbávitě lesklý, tykadla černá; štít hrubě a hustě tečkovaný, před štítkem dvěma malými vtlačenými vyhlubinami opatřený, s postranním pokrajem až za střed prohnutým; krovky hrubě vráskovitě tečkované, se setřenými hrubými rýhami podélnými. Na lukách všude obecný."

Ačkoliv se vyskytuje převážně na hvězdnicovitých květinách, fotografie jsem pořídil na kusu dřeva z důvodu povětrnostních podmínek, kdy nebylo prakticky možné fotografovat.

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 2.7.2019
  • 16 zobrazení
  • 1
  • 66
Lupenitka dvouoká (Phyllium bioculatum) - Pár záběrů z mého chovu lupenitek dvouokých, které jsem dostal od pana Popelky, nadšeného chovatele strašilek a sklípkanů. Na snímcích nymfa lupenitky po druhém svleku.

Lupenitky (Phylliinae) jsou skupinou tropického hmyzu patřící do řádu strašilek (Phasmida). Svým vzhledem dokonale napodobují listy. Velikost se nejčastěji pohybuje mezi 5 a 9 centimetry, maximálně 11 cm (lupenitka obrovská). Lupenitky jsou partenogenní. K dalšímu množení samičky nepotřebují samečka a z nakladených vajíček se líhnou zase pouze samičky. Údajně se však může vyskytnout samec v poměru až k několika tisícům samiček. Vylíhlé lupenitky jsou sytě červené. Toto výrazné zbarvení má zřejmě za úkol klamat predátory a povědět jim: "Pozor jed" v době, než lupenitka nalezne živnou rostlinu a přizpůsobí se jí barevně. Během několika dnů se zbarvení mění do cihlově červené a později přechází do okrové, žluté a zelené. Při odchovu se nymfy po vylíhnutí v líhni dají do pohybu (začínají hledat živnou rostlinu). Při vyrušení většinou znehybní a pevně se drží podkladu (pletiva na sítu). Lupenitky, tak jako všechny strašilky, jsou býložravé. Požírají listí různých tropických rostlin. V chovu ho lze nahradit listy dubu nebo ostružiníku. Osobně krmím pouze ostružiníkem a není-li zbytí, tak listy maliníku.

Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 1.7.2019
  • 11 zobrazení
  • 1
  • 88
Babočka bodláková (Vanessa cardui) - Kdo by neznal krásné babočky. Tuto skvostnou "bodlákovku", jsem fotografoval na ozdobné levanduli v práci, v zahrádkářském koutku.

S dospělci se setkáme již od března a výjimečně až do listopadu. Hojně během května a června. Především na nelesních teplých a výsluných biotopech jako jsou louky, okraje polí, stepní formace, ruderální biotopy a zahrady. Typický tažný druh, který do ČR přilétá z jihu. Vyskytuje se ve dvou až čtyřech generacích. Solitérně žijící druh, známý svými dálkovými migracemi. Všude rozšířený a v některých letech hojný migrant. Například v roce 2009 byl ve střední Evropě, včetně celého území našeho státu, zaznamenán doslova masový výskyt tohoto motýla. Během května-června 2009 bylo pozorováno na řadě míst mnoho tisíc migrujících jedinců, letících stejným směrem (převážně na sever). Tak početný výskyt babočky bodlákové nebyl v ČR zaznamenán několik desítek let.

Jablonec nad Nisou, zahrada
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • letos v červnu
  • 13 zobrazení
  • 1
  • 44
Po dvou nočních, pořádně nevyspalej, jsem byl už v osm ráno na louce a přes obrovskou únavu a 48hodinový spánkový deficit, jsem si užil krásné okamžiky s hmyzíky a květinami. Louka pulzuje životem a různými druhy blanokřídlých a samozřejmě nechybí brouci či motýli. Na mých oblíbených růžovofialových chrástavcích se živí krásní zdobenci skvrnití (Trichius fasciatu), většinou v doprovodu zlatohlávků tmavých (Oxythyrea funesta). Nedbají na nic kolem sebe a ponořeni do květů se živí pylem. Pod květy květin všemožných druhů číhají pavouci běžníci - u nás na zahradě nejčastěji bílí - kopretinový (Misumena vatia). Tu uloví včelu, jindy zakousnou několikanásobně většího motýla. Na stéblech trávy a především levanduli a mateřídoušce se střídají bělásci (Pierida sp.), žluťásci (Gonepteryx sp.) a soumračníci (Hesperiidae sp.), různé druhy ploštic a všelijakých blanokřídlých. Na velikých květech oranžových třapatek, sosají rozmanité pestřenky (Syrphidae sp.), včely, vosičky a čmeláci. Na listech rododendronu poskakují křísy - sítinovky pěnišníkové (Graphocephala fennahi), které jsou po přiblížení krásně zelenooranžové. Stačí se k nim jen přiblížit a už se utíkají schovat pod list. Když je člověk fotografuje, legračně se houpají ze strany na stranu. No a v momentě, kdy mi došly baterie v blesku (jak jinak), jsem objevil nádherně barevnou zlatěnku (Chrysididae sp.). Konečně jsem v Jablonci objevil místečko, kde by se zlatěnky mohly objevovat. Příště se na tyto skvostné živočichy pořádně zaměřím.

Jablonec nad Nisou, zahrada, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • letos v červnu
  • 16 zobrazení
  • 1
  • 1010
Včela medonosná (Apis mellifera) - Kdo by neznal tohoto krásného živočicha, který je zásadní pro existenci člověka. Včely se vyvinuly někdy před 80 milióny let z předků podobných vosám. Postupně se přizpůsobovaly sběru nektaru a pylu, tělo se pokrylo chloupky, vznikly pylové kartáčky a košíčky. Vyvinul se medný váček k přenášení nektaru a prodloužil se sosák. Podle odlišných podmínek vznikla bohatá struktura včel, od včel samotářských, čmeláků, bezžihadlových tropických včel po včely žijící sociálně v početných společenstvech, jejichž nejdokonalejší formu vytvořila včela medonosná. Včely vznikaly na Zemi zároveň s kvetoucími rostlinami, patří tudíž mezi velmi staré obyvatele planety a ve své dnešní podobě žily daleko dříve než člověk. První blanokřídlý hmyz se objevil na Zemi již koncem třetihor, tj. asi před 200 milióny let. K většímu přemnožení došlo ve čtvrtohorách, v době křídové, tj. asi před 80 milióny let. Předpokládá se, že dnešní podobu má včela již více jak 15 miliónů let. Během poslední doby ledové (před 500 000 let), kdy Evropu pokryl ledovec, se včely stáhly na malé území kolem Středozemního moře. Odtud se pak při oteplování znovu rozšířili do střední a severní Evropy. Proto všechna evropská plemena odvozují svůj původ z území okolo Středozemního moře, a proto si včely dodnes zachovaly charakter jižního hmyzu.

Včelu medonosnou do pevného systému, seskupujícího rostlinné a živočišné organismy, v roce 1758 zařadil švédský přírodovědec a lékař Carl Linné a dal jí mezinárodní zoologické označení Apis mellifera. V doslovném překladu - včela med nosící. V roce 1761 však sám Linné poznal určitou nepřesnost v označení včely jako včely med nosící, protože včela sbírá a nosí do úlu nektar či medovici a nikoliv hotový med. Změnil proto název na Apis mellifica - včela med vyrábějící. Dodnes se používají obě označení a i v českém označení - včela medonosná - používáme právě onen nepřesný název. Konečně včela, jenž je na snímcích, a kterou mi pomohl determinovat doc. Ing. Antonín Přidal, Ph.D. z Mendelovi univerzity v Brně, je včela medonosná a podle docenta Přidala se mám držet staršího synonyma.

Zajímavosti na okraj: Zájem člověka o včely, přesněji o včelí produkty, začal dlouho před tím, než poznal, jak pěstovat rostliny a chovat zvířata, tedy ještě před vznikem zemědělství. Nejstarší doklady o odebírání medu známe ze skalních kreseb z období před rozšířením zemědělských civilizací. Skalní kresba objevená v Pavoučí jeskyni (Cueva de la Araňa) v Bicorp u Valencie ve Španělsku, datovaná kolem 12 tisíc let př. n. l., podrobně popisuje vybírání medu včelám. Doklady o chovu včel, tedy již záměrné výrobě medu a vosku, známe až z pozdější doby, a to z Egypta, kde byly včely chovány v hliněných válcovitých ležanech nejpozději od 4. tisíciletí př. n. l. Lesní chov včel nebo-li brtnictví ve střední Evropě dokládají archeologické nálezy staré 1000 let př. n. l. Nejstarší písemnou zprávou týkající se včelařství pravděpodobně našeho území je Priscova zpráva, popisující poselství k Attilovi v 5. stol. n. l. O chovu včel u Slovanů se zmiňují ve svých cestopisech z 9. až 10. století také arabští obchodníci: "(Slované) mají jakési dřevěné nádoby (na stojanech), ve kterých jsou vyvrtané otvory pro včely a jejich med a tyto dřevěné nádoby nazývali ulišdž: z jedné takové nádoby se vybírá med o váze 10 ibriků." V průběhu 16. století význam včelařství klesl, mimo jiné pravděpodobně v souvislosti s poklesem konzumu medoviny a šířením pití levnějšího piva. Brtnictví se uchovalo v některých oblastech východní Moravy a to až do konce 18. století. Nejstarší dochované úly na našem území jsou špalky (1696). Včelstva se vyjma různé podoby špalků, chovala také s oblibou ve slaměných košnicích (na Slovensku ještě v polovině 20. století) a od druhé poloviny 18. století byly sestrojovány úly zcela nově řešené - dělitelné, truhlíkové, dvojité, nástvakové, rozběrné úly přístupné vrchem apod.

První včelařský spolek v bývalém Rakousku-Uhersku byl založen v roce 1852 v Čechách v žateckém kraji. V Praze se v roce 1879 konala mezinárodní včelařská výstava. Od roku 1867 vycházejí první specializované magazíny - Včelař (Praha) a Včela brněnská (Morava). První medomet, jenž spopularizoval používání úlů s rámečky (tzv. pohyblivé dílo) v roce 1865 demonstroval na sjezdu včelařů v Brně František Hruška. Díky medometu se zvýšil výnos medu z jednotlivých rámečků tzv. vymetáním (odstředivou silou). V roce 1898 připadalo na jedno včelstvo v Čechách rekordní snůška 8,05 kg medu!

No, nejsou ty včely zajímavé? "Pokud včely zmizí z tváře země, lidstvo bude mít už jen čtyři roky existence. Bez včel není opylování, není reprodukce, flora. Bez flory nejsou žádná zvířata, bez zvířat nebudeme ani my." - Albert Einstein

Jablonec nad Nisou, zahrada, líska
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 22.6.2019
  • 16 zobrazení
  • 1
  • 11
Listohlod zlatozelený (Phyllobius argentatus) - 3,5-6 mm velký brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae), hojný, lze jej najít na listech listnatých stromů, které jsou jejich hlavní složkou potravy. Brouci okusují pupeny a listí ovocných stromů, larvy se živí kořínky rostlin. Vyskytují se a jsou aktivní po celé jaro a léto.

"Jeden z nejběžnějších našich zástupců početného rodu, který má v ČR a SR více než 20 druhů. Jejich tělo je protáhlé, nejčastěji pokryté šupinkami, často kovově zelené nebo zlatozelené. Brouci jsou okřídlení, aktivní ve dne, vyskytují se na listech bylin, křovin i stromů, jimiž se živí. Larvy se vyvíjejí v zemi v kořenech. Uvedený druh je 3,5-6,0 mm velký, vyskytuje se od západní Evropy až po Japonsko, především na listnatých stromech," uvádí Karel Hůrka v knize Brouci České a Slovenské republiky.

O listohlodovi zlatozeleném se zmiňuje i profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873). Zde však uveden ještě pod nyní již nepoužívaným českým názvem listohlod stříbrolesklý. "2-3"; podobá se listohlodovi papouškobarvému, od něhož se liší tím, že má jamky pro tykadla na svrchní straně nosce, pouze úzkou mezerou od sebe oddělené, štít téměř o polovici širší než dlouhý, na konci zúžený a jako čelo bez vypuklé proužky prostřední, krovky spoře a téměř v řadách bělavými chloupky posázené, přední nohy bez buňatých chlupův. Požírá pupeny a mladé listy buků a jiných lesních, jakož i ovocných stromů."

V Dlouhém (Brouci, 1898) už je listohlod pojmenován jako stříbřitý a dnes zlatozelený, což vystihuje zabarvení šupinek na jinak černém těle brouka asi nejlépe.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 21.6.2019
  • 18 zobrazení
  • 1
  • 44
Lumek veliký (Rhyssa persuasoria) - Během svých výprav do přírody, často narážím na různé druhy lumkovitých (Ichneumonidae). Mezi naše největší lumky patří lumek veliký (někdy také uváděn jako velký), kterého často vídám poletovat kolem složeného metrového dříví. Tento výrazný, černobíle pruhovaný lumek, je 20-40 mm dlouhý, v případě samice (viz fotografie) s kladélkem až 95 mm. V ČR početný druh na celém území od nížin do hor. Lokálně hojný na vhodných stanovištích. Přesto se mi delší čas nepodařilo vypátrat nepoletující exemplář. Konečně se na mě usmálo štěstí a objevil jsem samici, kladoucí vejce do smrkové kulatiny. Ačkoliv si vybrala opravdu špatně přístupné místo, myslím, že pár snímků se podařilo.

Zajímavost: Lumka najdeme zejména na lesních okrajích, mýtinách, podél lesních cest, kde hledá stromy napadené dřevokazným hmyzem. Často ho najdeme za slunného počasí na hromadách klád podél lesních cest. Samice mají výborný čich a na napadeném stromě, za pomoci smyslových orgánů na tykadlech, dokážou vyhledat místo, kde se vyvíjí larvy dřevokazného hmyzu. Jakmile samice najde místo s larvou, otočí zadeček směrem vzhůru a kladélko pomalu zatlačí do dřeva až k larvě, kam naklade jedno vajíčko. Často se kladélko netrefí do chodbičky s larvou a lumek musí celou akci opakovat. Celý úkon trvá několik minut a je pro samičku velmi namáhavý. Z vajíčka se za pár dní líhne larva, která se živí jako parazitoid na larvě hostitele, nejčastěji na larvách velkých pilořitek, vzácněji také na larvách velkých tesaříků. Nakonec larvu usmrtí a zkonzumuje. Přezimuje vzrostlá larva, která se na jaře zakuklí, dospělci se líhnou od května a létají obvykle do konce září.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, metrové dříví
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 20.6.2019
  • 14 zobrazení
  • 2
  • 22
Chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus) - Brouk, mimojiného proslavený známou českou veselohrou, z čeledi chrobákovitých (Geotrupidae). Hrdobec :-) svou pověstnou kuličku, respektive hrudku, formuje z nejrůznějších materiálů, především z exkrementů, tlejících hub, dřeva, kůry, listů nebo jehličí. Tyto hrudky slouží za potravu budoucím larvám. Je to lesní druh živící se především houbami, ale i drobnými mršinami a trusem, zvláště lidským. Chrobák lesní je 12-19 mm veliký brouk, vyznačující se oválným, klenutým tělem černé barvy, se slabým namodralým kovovým leskem. Spodek těla se silnějším modrým, nafialovělým kovovým leskem. Brouk vyniká taktéž mnohozubými okraji vnějších předních holení a tykadly, jež jsou zakončena 3listými vějířky. Krovky jsou slabě tečkovaně rýhované. S dospělými brouky se setkáme již od března a to zejména v lesích a na jejich okrajích po celé ČR. Běžný druh. Hnízda buduje zpravidla na jaře, hlavní chodba je 7-8 cm hluboká, šikmá nebo obloukovitá.

O chrobákovi lesním se zmiňuje i profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873). Zde však uveden ještě pod nyní již nepoužívaným českým ani latinským názvem zeměryp lesní (Geotrupes sylvaticus). "7-8"; kulovitě vejčitý, nahoře černý neb černozelený, zřídka modře třpytivý, dole fialově modrý, lesklý, s černými chloupky; tykadla a makadla červenohnědá; krovky pruhované, mezi prouhami jemně vráskovité. V lesích všude hojný."

Jméno chrobáka lesního se měnilo i v následujících letech. Například profesor František Dlouhý se o chrobákovi zmiňuje ve své knize Brouci (1898), jako o hlubači a z knih postupně mizí jméno zeměryp.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, lesní stezka
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 19.6.2019
  • 14 zobrazení
  • 1
  • 00
Polydrusus cervinus je nepatrný brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae), který v Jizerských horách obývá především listnaté stromy. Již časně z jara vyhledává mladé lístky buků, na kterých vysedává za slunečných dnů. Jde o drobného listopasa (Polydrusus), který nebyl blíže popsán v žádné dostupné, české literatuře.

Krátká morfologie: Tykadla dosahují zhruba 1/4 délky těla (od poloviny článkovaná), jemně ochlupená, matná. Hlavě dominují relativně velké, černé oči a především rozšířený, ke konci mírně zahnutý nosec, jenž má po stranách tykadlové jamky, přecházející v mělkou podlouhlou rýhu až k očím. Nosec, hlava, štít, krovky i nohy jsou velmi bohatě a hustě šupinaté a obrvené. Krovky podélně tečkované, směrem k zadečku souměrně sbíhající. Barva převažuje světle hnědá, až krémově žlutá. V určitém světle se může barva jevit jako slabě načervenalá. Na krovkách jsou hnědé skvrny, jejichž uspořádání je značně variabilní. Velikost cca 7 mm.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, bukové stromy
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka (foceno z ruky)

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 18.6.2019
  • 10 zobrazení
  • 1
  • 11
Bradavičník zelenavý (Malachius aeneus) a bradavičník dvojskvrnný (Malachius bipustulatus) - Jedněmi z krásně různobarevných brouků na našich loukách jsou bradavičníci (Malachius). Aktuálně je lze najít na prosvětlených loukách, v květech rozmanité luční flóry. Exempláře na snímcích jsem objevil u jablonecké přehrady na květech bršlice, hladýši či chrastavce. Tito měkko křídlí brouci jsou 6-7 mm velcí, sucho jim nijak zvlášť nevadí, živí se pylem lučních rostlin a trav - srha patří k jejich nejoblíbenějším. Největší ze 4 našich druhů rodu je bradavičník zelenavý (na snímku s červenými lemy na krovkách).

Bradavičníci - Druhy podčeledi jsou snadnou poznatelné podle vychlípitelných měchýřků na předohrudi a zadečku, jejich funkce je dosud neznámá. Samci většiny druhů této podčeledi mají na různých částech těla sekreční orgány, jejichž sekret působí stimulačně na páření a je samicemi aktivně olizován. Dravé larvy žijí pod kůrou, ve dřevě, ve stoncích rostlin, i v hnízdech samotářských včel.

O měchýřích se zmiňuje i profesor Josef Klika ve své knize Brouci (1873): "…tělo měkké, po stranách opatřené masitými bradavicemi, jež mohou brouci vydmouti. Brouci mohou masité červené měchýřky po stranách těla nadmouti tak, že měchýřky tyto pak vyčnívají; jeden pár měchýřkův jest nad zadními kyčlemi, druhý pak na předním pokraji předního kroužku prsního."
Bradavičník zelenavý (Malachius aeneus) v roce 1873 veden jako b. měďozelený - "3-31"; zelený; přední rohy štítu a krovky červené, uprostřed se společnou skvrnou zelenou, ponenáhlu zúženou až přes prostředek švu sáhající; krovky velmi jemně vráskovité, nelesklé; 2. článek tykadel samečkův dole velikým, 3. menším nazpět zahnutým zubem opatřen; konce krovek u obou pohlaví jednoduché. Všude obecný*."

* Karel Hůrka v knize Brouci České a Slovenské republiky aktuálně uvádí "donedávna hojný"

Bradavičník dvojskvrnný (Malachius bipustulatus) v roce 1873 veden jako b. dvouskvrnný - "21-3"; zelený, lesklý; ústa žlutá, přední rohy štítu a konce krovek červené; první články tykadel u samečkův více méně do vnitř rozšířené; konec krovek u obou pohlaví jednoduchý. Všude obecný."

Zajímavost: Malachius z řeckého malaeos - měkký.

Jablonec nad Nisou, louka u přehrady
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 10.6.2019
  • 20 zobrazení
  • 1
  • 33
Zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta) - Jeden z mých oblíbených brouků, respektive všichni zlatohlávci a zdobecni z čeledi Scarabaeidae - vrubounovití. Určitě je znáte. Při letu hluční, robustní brouci, které spolehlivě naleznete na kopretinách, růžovém chrastavci rolním, rdesnu či invazivních vlčích bobech a jiných lučních květinách. Zlatohlávek tmavý se řadí mezi naše menší zlatohlávky, ale brouk to úplně malý není a jistě si ho nespletete. Vyznačuje se bílými znaky na jinak černě lesklém, výrazně ochlupeném těle (chloupky se časem odřou a brouk je pak prakticky zcela lysý). Do květů se zlatohlávek tmavý neváhá zanořit až po krovky. Velikost 8-12 mm.

Velice zajímavá je jeho historie na našem území: historicky se vyskytoval vzácně na jižní Moravě, v 80 letech byl prohlášen za vymřelého. Od 90 let se začal znovu objevovat a později (dá se říci) expandoval. Dnes se jedná o jeden z nejběžnějších druhů zlatohlávkovitých na našem území.

Profesor Josef Klika v knize Brouci (1873) o zlatohlávkovy tmavém nepíše vůbec. Pouze o velmi podobném zlatohlávkovi huňatém (Tropinota hirta) a o něco méně podobném, lysém zlatohlávkovi mramorovaném (Protaetia marmorata). Avšak tmavý v Klikovi zcela chybí. Snad jen zajímavost: dříve se zlatohlávkům nazývalo bedruňky či běloskvrnci.

V knize Brouci profesora Františka Dlouhého (1898) se o zlatohlávkovi tmavém píše jako zlatohlávkovi tečkovaném. Na tomto příkladu lze vidět, že se měnila nejen česká jména, ale i latinská. Zlatohlávek tmavý, dnes Oxythyrea funesta (Poda, 1761), se dříve označoval také jako Cetonia stictica (Linnaeus, 1767) či Leucocelis stictica (1905). Že se jedná o jednoho a toho samého zlatohlávka jsem dohledal až na francouzské entomologické stránce. Profesor Dlouhý píše: "Běloskvrnec, 12 mm. Černý, kovově lesklý, bíle skvrnitý a tečkovaný. Štít a krovky žlutavými dlouhými chloupky porostlé. Zadek bíle přilehle chloupkovaný, u samců s řadou 4 bílých teček, které samicím scházejí. V květnu na květech obyčejný."

Jablonec nad Nisou, zahrada, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 9.6.2019
  • 14 zobrazení
  • 1
  • 00
Kovařík zelený (Ctenicera pectinicornis), kovařík narudlý (Athous haemorrhoidalis), kovařík krvavý (Ampedus sanguineus) a kovařík horský (Ctenicera cuprea) - ukázka rozmanitosti pružníků nebo-li kovaříků z našeho kraje. Druhy vždy po třech snímcích.

Kořenov/Jablonec nad Nisou, louka
Mapovací čtverec: 5258/5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 8.6.2019
  • 19 zobrazení
  • 1
  • 11
Mšice (Aphidoidea) patří mezi polokřídlý hmyz z podřádu Sternorrhyncha - mšicosaví. V ČR a SR jich máme na 850 druhů. Notoricky známé mšice se živí paraziticky na rostlinách sáním rostlinných šťáv. Proto je mnoho druhů mšic považováno za škodlivé živočichy a do skleníků si zahrádkáři nasazují slunéčka.

3-4 mm dlouhé tělo je zakončeno chvostkem, podle kterého se určuje pohlaví. Na 5. nebo 6. zadečkovém článku vyrůstají u většiny mšic zvláštní trubicovité útvary, tzv. sifunkuli (na snímcích dobře viditelné). Škodí sáním na podzemních i nadzemních částech rostliny. Sání způsobuje zakrslý růst, kadeření, svinování čepelí a změny ve zbarvení listů. Škodí přenosem viróz, případně i vylučováním medovice (sladký povlak na listech, na kterém se postupně rozrůstají houbové choroby).

Mšice se obvykle vyskytují ve formě bez křídel, při přemnožení se však začnou líhnout i okřídlení jedinci a mšice se tak mohou přesunout z rostliny na rostlinu.
Na jednom snímku si můžete povšimnout i tzv. svleku mšice.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, na listech břízy
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 7.6.2019
  • 10 zobrazení
  • 1
  • 33
Lalokonosec černý (Otiorhynchus coecus) - Nádherný brouk z čeledi nosatcovitých (Curculionidae) s krásným pojmenováním ve slovenštině nosánik čierny. Hojný horský druh, patřící mezi lalokonosce s nepřehlédnutelnýma, výrazně červenýma nohama. Velikost 10-12 mm, v oblasti Jizerských hor hojný každým rokem. Lalokonosec černý patří mezi poměrně dlouhověké brouky, dospělci se totiž dožívají až tří let. Co by za to takový lesan hnědý, žijící v průměru tři dny, dal. Vyjma smrkového porostu jej často nacházím na vegetaci u kraje lesních cest. Vyskytuje se i na složeném metrovém dříví.

Lalokonosec černý je poměrně variabilně zbarvený druh. Někteří jedinci mohou mít nápadnější bílé chloupkování. Lalokonosec černý se v našich končinách objevuje od května do srpna. Rozšířen je ve střední a jižní Evropě. V nížinách se s ním většinou nesetkáme. Díky tomuto ostrůvkovitému rozšíření vytváří lalokonosec černý řadu subspecií (poddruhů).

Dospělí brouci se živí kůrou mladých stromků. S oblibou okusují i pupeny a jehlice smrků, borovic i dalších jehličnanů. Larvy, které žijí v půdě, a nebo v trouchu, se živí kořínky bylin, ale i mladých semenáčků v hloubce od dvou do 15 centimetrů. V literatuře pro lesohospodáře se tak lalokonosec černý může objevovat jako škůdce. Větších škod však v lesích nenapáchá.

Profesor Josef Klika v knize Brouci (1873) o lalokonosci černém píše: "3 1-4"; černý; lesklý; velmi spoře šedými chloupky posázený, téměř holý; kolena a chodidla černá; stehna a holeně červené; 3 článek tykadel mnohem delší než 2; 4-7 článek jako u předcházejícího; štít tak široký jak dlouhý, hustě zrnitý; krovky samečků podlouhle vejčité, samiček širší, pruhované, s prouhami řídce tečkovanými a mezerami slabě vráskovitými, lesklými. V horách v lesích jehličnatých všude hojný. Larvy žijí v zemi mezi kořeny smrků a modřínů, jimž ohlodáváním kořenů škodí; brouci ohlodávají kůru mladých smrků a modřínů, působíce taktéž škodu."

V knize Brouci profesora Františka Dlouhého (1898) se o lalokonosci černém dočteme: "Černý, lesklý, lysý. Štít skoro stejně dlouhý a široký. Krovky nezřetelně tečkovaně pruhované. Na křovinách zvláště v hornatých krajinách. Larvy ožírají kořeny."

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, smrkový les
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 6.6.2019
  • 17 zobrazení
  • 1
  • 00
Jantarka obecná (Succinea putris) - Roztomile želatinové, poloprůhledné jantarky, jsem objevil brzy ráno na vodních rostlinách, u vodní nádrže v Kořenově. Vzpomněl jsem si, že v batohu nosím kus skleněného valounu a nápad byl na světě. Sklo pochází z jizerskohorských skláren; podobné "démanty" různých velikostí je možné najít v celém povodí Jizery. Skleněné střepy, úlomky a odštěpky se dříve sypaly do řeky a po dekádách strávených na dně byly omlety do rozmanitých, neostrých tvarů. Rád po nich v létě pátrám. Čili zátiší s jantarkami. Poslední snímek je ze série gastroenterologické jantarky :-)

Jantarka obecná (Succinea putris) - Plicnatý plž z čeledi Succineidae - jantarkovití. Ulita má oválný tvar, je žlutavá - jantarová, v mládí průsvitná. Poslední závit je široce rozšířen. Stěny ulity jsou poměrně tenké. Ulita je lehce rýhovaná. Noha světlá, stopky očí jsou tmavší. Velikost: Výška ulity je 16-22 mm, šířka 8-12 mm. Jantarky nalezneme většinou na těchto stanovištích: břehy vod, bažiny, mokré louky a lužní les. Žije převážně v nížinách a pahorkatinách.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, vodní nádrž
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 5.6.2019
  • 15 zobrazení
  • 1
  • 00
Pár snímků tzv. berušek. Slunéčkovití, konkrétně Calvia decemguttata (slunéčko s bílými znaky) + Psyllobora vigintiduopunctata (slunéčko s černými znaky), jsem fotil na zahradě u rodičů.

Calvia decemguttata (bez českého názvu) - žije v listnatých lesích na lípě, buku, jilmu, v zahradách. Živí se mšicemi a pisivkami, případně merami, křísky a larvami mandelinek. Zimuje v opadance. Ve střední Evropě poměrně rozšířený druh.

Psyllobora vigintiduopunctata, jinak také slunéčko dvaadvacetitečné - Žije na stromech, keřích i bylinách napadených padlím (padlí - houbové onemocnění rostlin, charakteristickým znakem napadení bývá bělavý, stíratelný povlak, který se vyskytuje na svrchní straně listů, později na stoncích a květech), v lesích, na pastvinách v zahradách. Živí se padlím, v zajetí přijímá mšice. Zimuje na vyvýšených místech, v Anglii aktivní i v zimě. Ve střední Evropě velmi hojný druh.

Zajímavost - když slunéčka zasmrdí: Slunéčka všech podčeledí jsou chráněna proti predátorům obsahem jedovatých alkaloidů v krvomíze. Snad každý rod, často i druh, má svůj specifický alkaloid. Jejich účinnost byla prokázána jak proti velkým predátorům, jako jsou ptáci, tak proti malým, hlavně mravencům. Jedovatost pro ptáky, kteří se orientují zrakem, je inzerována výstražným zbarvením. Důležitý je jak tečkovaný vzor (ale už ne konkrétní počet a umístění teček), tak barvy, které ho tvoří (hlavně červená), ale i celkový klenutý tvar těla. Sýkory a křepelky se slunéčkům vyhýbají, zatímco vrabci je konzumují. Kromě zbarvení, které je koneckonců u mnoha druhů spíše kryptické, je jedovatost inzerována zápachem metoxypyrazinů. Aby se predátor seznámil s účinkem obou druhů látek, nemusí slunéčko pozřít. Napadená slunéčka mají reflex, při kterém vypustí kapičky krvomízy na definovaných místech těla, u dospělců ze štěrbiny na kolenou. Pomalu se vypařující metoxypyraziny mohou mít zároveň funkci agregačního feromonu při tvorbě shluků na zimovišti. Alkaloidy, zejména harmonin slunéčka východního, mají i antimikrobiální aktivitu - zabíjejí bakterie i původce malárie.

Zajímavost jazykovědná - V Polsku berušce říkají biedr(z)onka, na Ukrajině a v Bělorusku se v nářečích prolínají babrunka, bobrunka, babrunycja, bobrunycja a bedryk. Na Chodsku nazývali slunéčko zvukomalebným pinkalinka. Pak jsou tu ještě staré metaforické názvy slunéček s náboženskou motivací, např. pámbíčkova kravička, pámbučkova ovečka, pánbičkovo slepička, v Chorvatsku dodnes říkají božja ovčica. Ve starší češtině byla jen bedruňka, pak berunka, která se alespoň v Čechách přiklonila k berušce (od beran), tedy k ovečce. - moc hezký článek v celém znění zde: https://vesmir.cz/…/cisl…/sedm-tecek-sto-sedmdesat-jmen.html

Jablonec nad Nisou, zahrada, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 4.6.2019
  • 122 zobrazení
  • 2
  • 00
Klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) - Jeden z našich největších nosatcovitých brouků, robustně stavěný, černý, s četnými (velmi variabilními) žlutými skvrnami. Za očima se nachází žluté šupiny a skvrna ve tvaru Y, jíž se liší od jinak podobného klikoroha skvrnitého (Liparus germanus). Dospělé brouky spolehlivě nalezneme časně z jara na rozměrných listech devětsilů, zjištěn byl také na bolševnících a podbělu lékařském. Vyhledává především stinná, vlhčí místa, okolí horských potoků a řek. V ČR běžný, hojný zvláště v podhorských a horských oblastech.

Z knihy Brouci České a Slovenské republiky (profesor Karel Hůrka): "Zástupce rodu největších a nejrobustnějších středoevropských nosatců. Jsou černí, slabě lesklí, 3 ze 4 našich druhů mají alespoň na štítu skvrny tvořené žlutými šupinkami. Larvy se vyvíjejí v kořenech hvězdicovitých a miříkovitých rostlin. Uvedený druh je největší, 17-21 mm dlouhý, a je poměrně častý v údolích horských potoků na listech devětsilů a podbělu lékařského. Samice kladou vajíčka jednotlivě do kořenů devětsilů. Larva žere kořeny a kuklí se v zemi."

O klikorohovi devětsilovém prof. Josef Klika neuvádí konkrétně nic, rozepisuje se však o klikorohovi lemovaném a výše zmíněném (podobném) klikorohovi skvrnitém. Zajímavé je, že o klikorozích se tehdy psalo jako o lenivcích. S čímž se pojí i rodové zařazení. Dnes rod Liparus - klikoroh a tehdy Molytes - lenivec. Připojuji zmínku profesora Kliky o nejmarkantnějším znaku - nosci: "…nosec dlouhý, silný, válcovitý, na konci poněkud rozšířený, s přímou, k dolejšímu pokraji očí směřující rýhou* a nepatrnou vyhloubenou proužkou nad rýhou."

* i proto mezi další názvy klikoroha patří lalokonosec

A ještě letmá zmínka profesora Františka Dlouhého (1898) o rodu molytes/liparus: "Tělo vejčité, tvrdé. Chobot dlouhý, tlustý, oblý nebo hranatý, s nezřetelnou rýžkou nad rýhou tykadlovou. Tykadla kolinkovitá na konci chobotu. Násadec nedosahuje předního okraje očí; bičík 7 článku, prvé 2 články podlouhlé, ostatní zakulacené. Krovky hladké, na švu srostlé. Blanitá křídla scházejí. Holeně s ostruhou, články chodidel naspod plstnaté, drápky volné. Na keřích, trávě, cestách i pod kameny." Dlouhý ve své knize popisuje lenivce skvrnitého, hladkonosého a lemovaného.

Kořenov, Martinské údolí, Jizerské hory, mokřad
Mapovací čtverec: 5258
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + Raynox DCR-250 + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 3.6.2019
  • 23 zobrazení
  • 1
  • 22
Maloočka smaragdová (Micrommata virescens) - Při procházce loukou jsem vyjma zlatohlávků, zdobenců a páteříčků, narazil na kněžici pásovanou (Graphosoma lineatum). Přichystal jsem si fotoaparát a najednou jsem zaregistroval pohyb a cosi velkého, zeleného. Ihned jsem svou pozornost přesunul na pavouka, který se pohyboval kolem odkvetlé magnólie. Maloočka smaragdová je nápadný pavouk o velikosti 12-16,6 mm (v případě samice). Řadí se do čeledi Sparassidae - maloočkovití , rodu Micrommata - maloočka. Těch je na celém světě 6 druhů, v České republice druh jediný - maloočka smaragdová.

Maloočkovití jsou velcí, hbitě se pohybující pavouci. Do této čeledi patří největší araneomorfní pavouci. Maloočka smaragdová je díky svému zbarvení v ČR nezaměnitelným druhem. Dospívající samice získávají zelené zbarvení postupně při každém svleku. Zelené zabarvení je způsobeno micromatabilinem (zelený pigment tohoto druhu pavouků). Maloočky nalezneme nejčastěji na bylinné vegetaci nebo nízkých keřících, při lesních okrajích a světlinách, loukách, stráních podél cest apod. Ve dne sedí hlavou dolů na vegetaci a číhají na kořist. Při vyrušení se pohybují krátkými skoky a velmi rychlým pohybem. K páření dochází v letních měsících (červen/červenec). Samice sepřede uprostřed léta několik listů a do vzniklé komůrky uzavře kokon se zelenými vajíčky, které následně hlídá. Pavoučci se líhnou v létě, dvakrát přezimují a třetím rokem časně na jaře dospívají. Po přezimování se postupně zbarvují zase do zelena a v květnu dospívají. U nás hojná takřka po celém území. Není ohrožená.

Zajímavost: Kousnutí u člověka může způsobit otok a lehkou bolest. Příznaky kousnutí by měly zmizet do dvou dnů.

Jablonec nad Nisou, louka
Mapovací čtverec: 5257
Nikon D7200 + Nikkor 105 mm + dvojitý difuzér + odrazka

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: makropříroda
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 2.6.2019
  • 13 zobrazení
  • 1
  • 11

Nebyla nalezena žádná alba.

...počat v podhorském městečku, obklopeném jizerskými kopci, věnuji se převážně přírodě, fotografování, hudbě a grafice. Mou životní vášní jsou louky, řeky a mokřady Jizerských hor, lesy, stráně a údolí Krkonoš, jejichž proměnlivé nálady a krásy se snažím zachytit na fotografiích. Jsem nadšený makrofotograf, amatérský entomolog - badatel, student runologie, knihomol. Rád poslouchám indické rágy a pohanskou hudbu v údolí řeky Jizery a tiché hvozdy vonící pryskyřicí a jehličím, obklopující horskou vesničku Kořenov.

Makrofotografii se seriózněji věnuji ve volném čase od léta 2017. Mým cílem je zachytit přírodu ve své podstatě, půvabu a unikátnosti, tudíž bez nepřirozených úprav a nepatřičných zásahů do fascinujícího koloběhu života. V přírodě mě pravděpodobně objevíte skloněného nad roztodivnými houbami, brouky, lišejníky a mechy. Naopak mě pravděpodobně nikdy neuvidíte ve společnosti lidí. Na svět se dívám optikou umírněného pesimisty a vlka samotáře.

Aktivní od

29. března 2009

Pohlaví

muž

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama