jaroslavburda 

JAROSLAV 'CORVUS' BURDA - MAKROFOTOGRAF ČESKÝ
...počat v podhorském městečku, obklopeném jizerskými kopci, věnuji se převážně přírodě, fotografování, hudbě a grafice. Mou životní vášní jsou louky, řeky a mokřady Jizerských hor, lesy, stráně a údolí Krkonoš, jejichž proměnlivé nálady a krásy se snažím zachytit na fotografiích. Jsem nadšený makrofotograf, amatérský entomolog - badatel, student runologie, knihomol. Rád poslouchám indické rágy a pohanskou hudbu v údolí řeky Jizery a tiché hvozdy vonící pryskyřicí a jehličím, obklopující horskou vesničku Kořenov.

Makrofotografii se seriózněji věnuji ve volném čase od léta 2017. Mým cílem je zachytit přírodu ve své podstatě, půvabu a unikátnosti, tudíž bez nepřirozených úprav a nepatřičných zásahů do fascinujícího koloběhu života. V přírodě mě pravděpodobně objevíte skloněného nad roztodivnými houbami, brouky, lišejníky a mechy. Naopak mě pravděpodobně nikdy neuvidíte ve společnosti lidí. Na svět se dívám optikou umírněného pesimisty a vlka samotáře.
14 fotek, duben až říjen, 12 zobrazení, 2 komentáře | makro, příroda
Na prosluněné, posekané louce, jsem objevil běžného brouka z čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae) bázlivce vratičového (Galeruca tanaceti). Na snímcích je zachycena jak samice, připravená k podzimní snůšce vajíček, tak hbitější a neposedný samec, i larva, která se líhne v jarních měsících (fotil jsem ji na jaře v pylové sezóně).
Bázlivec vratičový má velmi zajímavý životní cyklus. Larva se líhne někdy v dubnu a brouk dokončí svůj vývoj už v červenci či srpnu. Za letních veder prodělává imago (dospělec) v úkrytech pod kameny jakousi diapauzu, tehdy je jen málo aktivní. Skutečně aktivní začne být bázlivec až v pozdním, chladnějším podzimu, kdy v říjnu klade svá vajíčka.
Vynikající průzkum a text bázlivců sepsal pan Jiří Švábík na svém blogu: https://svabblog.wordpress.com/2013/01/01/bazlivec-vraticovy/

Foto 2018 Jaroslav Burda
11 fotek, 15.9.2018, 19 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
V Jizerkách je sucho a nasbírat koš hřibů je aktuálně prakticky nemožné, přesto jsem o víkendu nafotil pár kousků. Vyladěného hřiba smrkového, statného hřiba kováře, houby s krásným jménem - lištičky pomerančové a cvaknul jsem i nádherného hřiba kříště (děkuji panu mykologovi Jardovi Malému za determinaci). Už v lese jsem pojal podezření, že by mohlo jít o hřiba kříště (Caloboletus calopus), který se mi vždy líbil už podle názvu. Bohužel jej Petra uchopila za třeň, a protože kříšť je hřib modrající, tak mi ihned zoxidoval a tím pádem zmodral. Kříšť se řadí do kategorie Calopodes, tj. mezi hřiby hořké čili nevhodné ke konzumaci. Tak snad na tohoto krasavce narazím i příště. Vyhovují mu totiž podhorské oblasti.

Na louce v Kořenově mě zaujala krásná bylinka světlík lékařský (Euphrasia officinalis), hojně využívána v lidovém léčitelství a homeopatii. Zejména při léčbě očních onemocnění jako je zánět víček a spojivek, při únavě očí a zánětech horních cest dýchacích. Rostlina se nedoporučuje k zevnímu použití, ale v podobě čaje je rostlina neškodná.

Ještě zajímavější je mech (či rostlina), která se plíživě rozmáhá na měkkých polštářích rašeliništního mechu. Samotného by mě zajímalo, o jaký druh mechu se jedná. Po zemi se stromečkově plazící dlouhé šlahouny, na první pohled připomínají drobné, delší smrkové větvičky, které jsou však na omak příjemně hebké. Z "větviček" vyrůstají dlouhé stonky zlatavé barvy, většinou se třemi oddenky plnými pylu (viz fotografie). Zajímavý úkaz.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
7 fotek, 16.7.2018, 29 zobrazení, 5 komentářů
Je úžasné sledovat neustálou proměnu přírody. Zatímco před 14 dny se louky v Jizerských horách doslova prohýbaly pod různými druhy tesaříků (a jiných brouků), tento víkend jako když "utne". Na loukách a pasekách se mezi uschlými bodláky, bolševníky a žlutými hlavičkami vratičů, blýskají pavučiny křižáků, kam jen oko dohlédne. Nádherného křižáka čtyřskvrnného (Araneus quadratus) - samici, jsem fotografoval hned na několika místech. Stačilo si vybrat nejhezčí jedince. Základní zbarvení křižáka čtyřskvrnného je značně variabilní, nejčastěji však světle žlutozelené, nohy zřetelně příčně tmavě proužkované. Zadeček je zdoben bílými skvrnami - čtyři z nich bývají obvykle větší a tvoří lichoběžník. Na detailu si povšimněte nejen snovacích bradavek, ale také výrazného výběžku (hned za nohami) epigyny, samičího pohlavního ústrojí.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
9 fotek, 13.7.2018, 17 zobrazení, 4 komentáře | makro, příroda
Střevlík fialový (Carabus violaceus) je běžný, 22-35 mm velký druh, žijící jak na loukách a okrajích polí, tak i v zahradách a lesích. Zbarvení černé až černo-modré. Okraje krovek a štítu červeno-fialové, modré, zelené nebo purpurové. Oči silně vystupující. Krovky vejčité až dlouze protažené, hrubě tečkované. Střevlík fialový je spíše noční lovec. Často loví za soumraku a po setmění, živí se také mršinami. Dospělí brouci zimují ve ztrouchnivělém dřevě, pod kameny nebo kmeny přibližně od října do března. Dospělci se vyskytují od dubna do září.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
7 fotek, 12.7.2018, 22 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
Tesařík tesaříkovitý. Ne zrovna objevné jméno pro tak nádherně vybarveného tesaříka. Tesařík tesaříkovitý (Judolia cerambyciformis) patří mezi jeden z nejhojnějších druhů. V lesních porostech se vyskytuje po celém našem území a až velmi hojný je v podhorských a horských oblastech. Jde o velmi variabilní druh v kresbě žlutých a černých pásek krovek. Od zcela žlutých, až po úplně černé, jak uvádí vynikající entomologická příručka Tesaříkovití Cerambycidae ČR a SR od Milana E. F. Slámy. Tesaříka tesaříkovitého jsem objevil vůbec poprvé a fotografoval na dvou místech v Kořenově, v Jizerských horách. V obou případech na miříkovitých rostlinách, které tesaříkovití doslova milují. Po "nájezdu" tesaříka panenského (Gaurotes virginea), jež pomalu vyklízí pozice, se hojně na loukách objevuje právě tento krasavec.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
13 fotek, 11.7.2018, 16 zobrazení, 6 komentářů | makro, příroda
Mé další setkání s nádherným listohlodem z čeledi nosatcovitých (Curculionidae) - Phyllobius glaucus. Podél cesty v Jizerských horách jsem odchytil živějšího jedince, a ačkoliv byl permanentně na útěku, několik snímků se podařilo. Ohromně se mi líbí červeně vybavená stehna v kontrastu s šupinatými krovkami žlutozelené barvy. Brouka jsem si pro jistotu nechal ověřit ještě naším odborníkem na nosatcovité - entomologem Filipem Trnkou, který se mnou laskavě probral i mnoho dalších brouků, se kterými jsem se střetnul.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
19 fotek, 10.7.2018, 23 zobrazení, 1 komentář | makro, příroda
Příroda je prostě fascinující! Mezi vůbec nejnádhernější brouky z čeledi nosatcovitých, patří podčeleď rýhonosců. Rýhonosci jsou poměrně nápadnou a dobře odlišenou podčeledí a mezi tyto fešáky patří i Larinus sturnus, kterého jsem fotografoval na suché louce poblíž lesa v Jizerských horách. Rýhonosci jsou vázáni převážně na různé typy otevřených nelesních biotopů - pastviny se suchými trávníky, úhory, okraje cest a polí, vřesoviště, paseky apod. Více než polovina českých zástupců tohoto tribu se v současné době řadí do Červeného seznamu bezobratlých České republiky. Dříve vzácný Larinus sturnus (u nás bylo dosud zjištěno 7 druhů) je dnes rozšířen lokálně po celé republice od nížin do hor na různých druzích bodláků a pcháčů. Je to náš největší zástupce rodu, dosahuje délky téměř 2 cm včetně nosce stopkovitého tvaru. Vedle nosce, který je výrazně dlouhý a je zakončen miniaturními, ale pevnými kusadly, která dovedou provrtat tvrdou slupku plodů podobně jako nebozízek (lískový oříšek, žalud či jedlý kaštan či např. tuhý stonek bodláku), je pro rýhonosce typický "prášek", který pokrývá tělo čerstvě vylíhlých jedinců. Prášek se postupně otírá podobně jako šupinky a chloupkování. Funkce tohoto "zásypu", jež může mít různou barvu, nebyl dosud popsán. Dodává však tělu brouka kryptické zbarvení a některé druhy barevně splývají s částí rostliny, na které se zdržují. Larinus sturnus, jenž nemá české jméno, ale volně lze přeložit jako "tlustý" nebo "vypasený" (larinus) nebo (v jiné verzi překladu) bonbón nebo pamlsek, je černý brouk s bílými znaky, hojně zasypán žlutým práškem.

Velice rád si pochutnává na rostlinné šťávě, která je však dietní. Během mého pozorování (což jsem i zdokumentoval) samička přenesla váhu celého těla na nosec, takřka nezřetelně se zaryla do stonku bodláku a pohyby hlavy jej postupně po milimetrech navrtávala. Vskutku zajímavý a moc pěkný brouk, který však miluje prosluněné a suché traviny stepního charakteru. O to víc mě těší, když rýhonosce potkám ve vyšších polohách. Naštěstí letos počasí rýhonoscům přeje.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
4 fotky, 6.7.2018, 17 zobrazení, 1 komentář | makro, příroda
Snovačka doubravní: Představte si pavouka, který má rozměry od 1,7 do 2 mm, a hlídá ježatý kokon o rozměrech cca 2-3 mm. To je případ drobného bledého pavoučka s průsvitnou kutikulou (nebuněčná vrstva pokrývající povrch těla živočichů) - snovačky doubravní (Paidiscura pallens) z čeledi snovačkovitých (Theridiidae). Vedle minimální velikosti je snovačka doubravní také zajímavá svým rozšířením. Rodu Paidiscura čili snovačky, jsou na světě 4 druhy. U nás je druh pouze jediný a to právě snovačka doubravní. Samice naklade v červnu pod listem asi 20 bledých vajíček, které uzavře do bílého kokonu s krátkou a tlustou stopkou a věncem zoubků kolem ní. Od kokonu se nevzdaluje, hlídkuje a v jeho bezprostřední blízkosti, vytváří okem sotva postřehnutelné miniaturní síťky. V ČR se vyskytuje roztroušeně (především však v podhůří a vyšších polohách), v oblastech s členitým terénem. Snovačku na přiložených fotografiích, jsem objevil u železničního náspu na topolových listech. Měl jsem co dělat, abych v sílícím větru průhlednou snovačku vůbec zaostřil. Zajímavý pavouček.

Běžník kopretinový: Na loukách Jizerských hor se v opravdu hojném množství vyskytuje běžník kopretinový (Misumena vatia). Prakticky na každém druhém bodláku či (již ustupujících) kopretinách, lze najít vyčkávající samici. Běžníci mají velice zajímavou techniku lovu. Netvoří klasické pavučinové sítě, ale na oběť (většinou několika násobně větší denní i noční motýli, včely či pestřenky) číhají pod květem, odkud bleskurychle vyrážejí za kořistí. Na květ usednuvší hmyz, běžník ve zlomku vteřiny zachytí klepítky bezprostředně za hlavou, čímž např. včele zcela znemožní použití žihadla k sebeobraně. Povšimněte si prvních dvou párů nohou, které jsou mohutné a výrazně dlouhé - slouží k zachycení kořisti (zadními, kratšími nohami se pavouk přidržuje podkladu). A na co tedy běžníkovití (Thomisidae) používají pavučinová vlákna? Z vláken samice zhotovují kokony, kdežto samci (rodu Xysticus) několika vlákny symbolicky svazují partnerku před kopulací. Na snímku je zachycena samice běžníka kopretinového zakousnutá do nočního motýla.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
9 fotek, 7.7.2018, 19 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
Na bukovém stromku, poblíž železničního mostu, směřujícího do Harrachova a dál do Polska, jsem objevil nádherně vybarvenou samici křižáka horského (Araniella alpica). V ranních hodinách se právě dala do výspravy své sítě. Na jednom záběru si můžete povšimnout, že staré, zamotané či jinak znehodnocené pavučiny, konzumuje a doplňuje tak energii. Výroba pavoučích vláken (z bílkoviny zvané fibroin), je totiž velice energeticky náročná. Křižák horský je poměrně chladnomilný druh. Křižák horský má jasně zelenou barvu, na spodu zadečku tmavší s výraznými bílými, žlutými až žlutozelenými skvrnami, uspořádanými do čtverce. Nad snovacími bradavkami si lze povšimnout jasně červené skvrny. Nohy jsou hnědé, jakoby narezlé. Krásný pavouk.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
2 fotky, 6.7.2018, 25 zobrazení, 1 komentář | makro, příroda
Nádherně vybarvená housenka si pochutnávala na listu topolu. Po prozkoumání atlasu nočních motýlů jsem ji zařadil jednoznačně mezi hřbetozubcovité (Notodontidae). Pravděpodobně se jedná o hřbetozubce tmavého (Notodonta torva) jenž se hojněji vyskytuje ve vyšších polohách.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
18 fotek, letos v červenci, 19 zobrazení, 6 komentářů | makro, příroda
Po zjištění, že rodiče posekali kompletně celou zahradu, jsem se odebral hledat brouky do lesů kolem přehrady. Po pečlivém "prosívání" a "přebírání" listů lísky obecné, na kterých jsem původně hledal ořechy navrtávajícího nosatce lískového (Curculio nucum), jsem objevil zobonosku lískovou (Apoderus coryli). Tento nádherný červenočerný brouk, s typicky dopředu prodlouženou hlavou, se na lískách (ale také olších) živí a kuklí velice často. Délka těla 6-8 mm, tělo je černé, krovky, štít a střední část stehen jsou červené.

Zobonoska lísková, stejně jako například zobonosky révová a topolová, patří mezi tzv. smotávače listů. Samička zjara dlouze "zkoumá" jednotlivé listy lísek nebo olší, tu a tam se do nich zakousne a zkouší jejich tuhost. Když vybere správný list, vykouše při bázi čepele dlouhý příčný řez sahající od okraje listu až za středovou žilku. Tím, že překouše napříč středovou žilku, vrcholová část čepele začne zavadat. K tomu ještě napomáhá nakousání otvorů v pravidelných odstupech po celé délce středové žilky, případně i na silnějších bočních žilkách, stejně jako rozdrásání povrchu listu trny na předních holeních. Obě poloviny listu brouk postupně přeloží přes sebe a smotá do podoby soudku, do jehož nitra pak naklade samička vajíčko. Za den dokáže jedna samička vytvořit i několik smotků. Když práci dokončí, přeruší napojení smotku a ten padá k zemi. Larva se živí uvnitř smotku a začátkem léta se v něm kuklí. Zajímavý brouk!

Foto © 2018 Jaroslav Burda
4 fotky, 30.6.2018, 19 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
Babočka síťkovaná (Araschnia levana) - samička, letní (tmavší) generace fotografována na miříkovitých rostlinách v Jablonci nad Nisou. Dvougenerační, částečná třetí generace v teplých letech v nižších polohách (1. generace konec března – červen, 2.-3. generace konec června – září). Dospělci jarní generace se liší zbarvením od jedinců letní generace (tzv. sezónní polyfenismus).

Kejklířka skvrnitá (Erythranthe Guttata), původní na západě Severní Ameriky, od pacifického pobřeží po Dakoty, izolovaně se vyskytuje ještě v oblasti Velkých jezer. Odtud byla před dvěma sty lety zavlečena jako okrasná rostlina do Evropy, u nás se začala šířit v polovině 19. století. V současnosti roste převážně v podhůří (Šumava, horní tok Vltavy, Otava, podhůří Krkonoš, Krušných a Jizerských hor), ale i podél toků v nižších polohách. Kejklířka roste podél potoků, řek, příkopů a struh. Vyhovují ji spíše polostinná stanoviště a vyhledává chudé, hlinité, písčité až kamenité vlhké půdy. Kvete od června do srpna.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
4 fotky, 30.6.2018, 10 zobrazení, 2 komentáře | makro, příroda
Výstražně zbarveného brouka dlouhoústce krvavého (Lygistopterus sanguineus), řadíme do čeledi dlouhoústcovitých (Lycidae). Dospělci se často vyskytují na bylinách a kvetoucích miříkovitých rostlinách. Dlouhoústec krvavý má, jak už název napovídá, krovky v odstínu krvavě červené a protáhlé tělo. Štítem, jenž je výrazně lemován, se táhne černý pruh, mnohdy ve tvaru šipky. Hlavička, oči i silná, pilovitá tykadla jsou černá. Velikost kolem 10 mm. Vyskytuje se od června do srpna od nížin po horské pásmo. Zajímavostí je, že Lycidae jsou především tropickou čeledí (na 4500 druhů). Ve střední Evropě jsou pouhé 2 podčeledi, v ČR a SR žije 7 druhů. Což není úplně mnoho, když si člověk představí kolik tisíců druhů je například takových nosatcovitých.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
14 fotek, 28.6.2018, 21 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
Znovu jsem v Jizerských horách fotografoval tesaříka panenského (Gaurotes virginea). Objevil jsem několik jedinců na louce, kde hodovali na bodlácích. Tentokrát mi focení zmařilo počasí - střídavé mrholení a déšť. Snímky se ale podařily o něco lépe než posledně. Ovšem vhodný den na testování zbrusu nového, externího blesku Metz to opravdu nebyl. Tesařík panenský je menšího vzrůstu, má článkovaná, delší tykadla a vyniká kovovou, zelenomodrou barvou. Krovky jsou hrubě tečkované, štít zakulacený - černé barvy. Hlava i oči černé. Zadeček v dolní třetině sytě oranžové barvy. Tesaříka panenského na květech, kde se živý nektarem (jak je vidět i na fotografiích), nepřehlédnete právě díky své výrazné barvě.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
4 fotky, 25.6.2018, 10 zobrazení, 4 komentáře | makro, příroda
Velice zajímavou samotářskou včelu jsem objevil v korytu řeky Jizery. Zaujala mě jednak svou velikostí (cca 15 mm) a také barvami, které nebyly typicky žluté/oranžové/hnědé, ale černošedé. Po konzultaci s docentem Ing. Antonínem Přidalem, Ph.D., z brněnské Mendelovy univerzity, mi bylo vysvětleno, že s jistotou jde o čeleď pískorypkovitých (Andrenidae), konkrétně samičku a pravděpodobně pískorypku popelavou (Andrena cineraria). "Pravděpodobně" proto, že jde o již "olétaného" jedince a řada znaků potřebných k přesnému určení již není možná. Je fakt, že tato pískorypka je jarní druh a dožívá právě v červnu. Potom staří jedinci umírají a nová generace se vyvíjí v zemních komůrkách. Hnízdečka pro svoje potomstvo si vyhrabávají nejraději v písčité zemi. Hnízdo tvoří hlavní sestupná chodba a z ní odbočují štoly s jednou komůrkou na konci. Plodové komůrky zásobují pylem tvarovaným do bochníku, na nějž kladou vždy jediné vajíčko. Mladí se ukáží na denním světle až zase na jaře. Pískorypky nejsou schopné aktivně produkovat teplo. Proto se musí před svým vylétnutím zahřívat na sluníčku. Velice zajímavá samotářská včela.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
8 fotek, 24.6.2018, 9 zobrazení, 2 komentáře | makro, příroda
Při lovu na krytonosce (Stenocarus) na mě z listu javoru shlížel tesařík obecný (Stictoleptura rubra). Využil jsem příležitosti, brouka odchytil a vyfotil poblíž maliníku. Tesařík obecný je denním druhem tesaříků, aktivní je především v nejteplejších hodinách. Vyskytuje se v jehličnatých lesích a na hvězdnicovitých a miříkovitých rostlinách. S oblibou také vysedává na pařezech, kam samičky kladou vejce. Sameček tesaříka obecného (na fotografii) má žlutavé krovky, zatímco samička je zbarvena dočervena. Tykadla jsou výrazně dlouhá a pilovitá. Tesařík obecný je schopen stridulace (vydává vrzavé zvuky).

Foto © 2018 Jaroslav Burda
12 fotek, 23.6.2018, 12 zobrazení, 4 komentáře | makro, příroda
Už z dálky na mě pomrkávaly dvě mandelinky topolové (Chrysomela populi), které na první pohled zaujmou karmínovou až červenohnědou barvou. Kolem 11 mm velká mandelinka je nejběžnější druh rodu. V Česku žije kolem 500 druhů této čeledi a mandelinka topolová určitě nepatří mezi ty, které by nám výrazně ubližovaly. Brouk se vyskytuje v celé Evropě i jinde na severní polokouli. Od několika podobných zástupců se liší černou skvrnou na špičce červených krovek. Vyskytuje se v lesích, parcích a v okolí řek s výskytem hostitelských rostlin, zejména v nížinách. Larvy mandelinky topolové se někdy přemnoží a následně ožírají listy různých druhů topolů, zvláště topolu černého, či vrby.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
13 fotek, 23.6.2018, 9 zobrazení, 5 komentářů | makro, příroda
Lehce zaměnitelný brouk s chroustem obecným, je chroustek letní (Amphimallon solstitiale), který se v těchto dnech hojně vyskytuje na loukách, polích, zahradách, lesích i v parcích. Chroustek patří do podřádu všežravých (Polyphaga) a je označován za škůdce. Přes den požírá listy, rojí se za soumraku. Tělo chroustka letního je žlutavé, světle hnědé, někdy až rezavé a silně ochlupené. Krovky jsou rýhované světlými proužky a proti světlu průhledné, tykadla vějířovitá. Na první pohled nejde o nijak zvlášť zajímavého brouka. V detailu je však krásný.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
5 fotek, 21.6.2018, 10 zobrazení, 3 komentáře | makro, příroda
Vůbec první noční motýl z čeledi lišajovitých (Sphingidae), kterého jsem kdy fotil a hned takový obr! Lišaje borového (Sphinx pinastri) objevila Petra na pařezu při cestě od Jizery. Neváhal jsem a udělal několik snímků. Světlo nic moc, přece jen jsem fotil v lese a bez externího blesku, ale i tak jde o majestátného motýla. Opodál se na lišejníku maskoval Šerokřídlec skvrnopásný (Elophos vittaria). Lišaj borový se svým rozpětí křídel 70 – 96 milimetrů, patří mezi jednoho z největších zástupců lišajovitých u nás. Základní barva křídel je šedá až hnědošedá, kresba spíše nevýrazná, zajišťuje však dobré zamaskování na kůře či mezi jehlicemi stromů. Lišaj borový létá od května do června, v chladnějších oblastech ještě v červenci a srpnu. Vyskytuje se především v borových lesích, ale i smrkových. Motýl je aktivní za soumraku a v noci, kdy saje nektar z květů a mízu vytékající ze stromů, přes den bývá ukryt na kmenech jehličnatých stromů.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
14 fotek, 21.6.2018, 14 zobrazení, 8 komentářů | makro, příroda
Komu bych měl věnovat již stý fotoblog, než právě nosatcovitým. Několik nádherných "frňákovníků" jsem objevil na listech různé flóry při okraji lesa cestou pod Bukovec. Robustní klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) je v těchto měsících hojný při okrajích cest, kde se bohužel stává obětí cykloturistů :-( Na rostlinách lemujících koryto Jizery se procházejí různí nosatcovití zajímavých velikostí i barev. Podívejte se na nádherné listohlody čili rod Phylloius v přiložené galerii. Mám z nich opravdu velikou radost!

Foto © 2018 Jaroslav Burda

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.